Srpen 1969: Češi proti Čechům
V srpnu 1969 občané protestovali proti politice nového vedení státu, které se smířilo s invazí vojsk Varšavské smlouvy. V ulicích bylo 50 000 až 100 000 lidí.
Prvního výročí invaze se vedení komunistické strany obávalo. 17. dubna 1969 ve tři hodiny odpoledne byl do čela KSČ po Alexanderu Dubčekovi zvolen Gustáv Husák. Ještě večer toho dne vystoupil v televizi a řekl, že lidé chtějí pořádek a zákonnost se bude přísně střežit. 4. července 1969 vypracovalo hlavní velitelství Veřejné bezpečnosti plán mimořádných opatření, ve kterém počítalo i s ostrahou rozhlasu a televize.
Už od poloviny srpna byly k hlavnímu městu stahovány ozbrojené složky. Vyčleněno bylo kolem 20 000 vojáků, připraveno bylo také 310 tanků a více než 200 obrněných vozidel. V ulicích bylo nasazeno 27 000 příslušníků Lidových milicí s ostře nabitými zbraněmi. Pořádkové jednotky dostaly speciální výstroj z Polska - štíty, obušky i zvláštní brýle.
V den výročí invaze se protestovalo na pražském Václavském náměstí, odkud byli demonstranti vytlačeni kolem poledne. Lidé se shromažďovali také na náměstí Míru a Tylově náměstí. Mimo hlavní město se demonstrovalo například v Liberci a v Brně. Podle historika Oldřicha Tůmy nebyly Lidové milice ani vycvičené, ani psychologicky připravené na takové úkoly.
Zákroky proti demonstrantům byly brutální, milicionáři postřelili několik desítek lidí. „Ke střelbě do demonstrantů se zakročující pořádkové síly uchýlily v celé řadě případů v Praze a v Brně. V Praze 19., 20. a 21. srpna, v Brně 21. a 22. srpna. V Praze bylo střelnou zbraní raněno celkem 21 civilistů (z toho 3 zemřeli) a jeden voják pohraniční stráže, v Brně 8 civilistů (2 mrtví) a jeden důstojník VB,“ uvedl Tůma na konferenci o obětech událostí let 1968 a 1969. „Ten rok je možná pro mnoho lidí traumatizující z důvodu, že už tady nestříleli příslušníci cizích mocností, ale vlastní lidé do vlastních lidí,“ charakterizoval události roku 1969 ve vysílání Českého rozhlasu 6 před 8 lety mluvčí Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Jan Srb.
Počty raněných se uváděly v desítkách. „Je prokazatelné, že jich byly stovky, protože tehdy po přijetí tzv. pendrekového zákona lékaři záměrně nedělali zápisy do knih provedených ošetření, protože by tím lidi vystavovali trestnímu stíhání,“ podotkl v už zmíněném vysílání Srb.
Ve dnech kolem prvního výročí invaze bylo zadrženo asi 2500 lidí. Pendrekový zákon odhlasovaný 22. srpna 1969 je umožňoval zadržet až na 3 týdny. Oficiálně jde o zákonné opatření předsednictva Federálního shromáždění „o některých přechodných opatřeních nutných k upevnění a k ochraně veřejného pořádku“. Tvůrci při jeho přípravě využili článek tehdy platné ústavy, podle kterého mohli prezident (Ludvík Svoboda), předseda vlády (Oldřich Černík) a předseda Federálního shromáždění (Alexander Dubček) vydat neodkladné opatření, aniž by muselo vyjít jako zákon. Pendrekový zákon platil do konce roku 1969. Podle jeho paragrafů bylo možné „narušitele socialistického společenského řádu“ okamžitě propustit ze zaměstnání nebo vyloučit ze studií. Vyjmenované trestné činy řešil samosoudce. Zadržení lidé nemohli mít obhájce, tomu zákon povoloval účast až při soudním přelíčení.
Alexander Dubček zastával funkci předsedy Federálního shromáždění od 28. dubna 1969. Pod jeho vedením se nesešlo ani na jedné schůzi: další byla až 15. října 1969, to už však ve funkci nebyl. V září ho z ní odvolal ústřední výbor KSČ, říjnová schůze FS tento krok pouze formálně stvrdila.
Rozhlas v srpnu 1969
20. června 1969 byl ústředním ředitelem Československého rozhlasu jmenován Bohuslav Chňoupek. „Nové vedení rozhlasu se poprvé výrazněji projevilo při prvním výročí okupace. Dny 20. a 21. srpna vyhlásilo za nepracovní a zaměstnancům doporučilo nechodit do práce. Provoz zajišťovali politicky nejspolehlivější pracovníci. Do budovy byl omezen vstup. Byla připravena náhradní vysílací pracoviště. Ostrahu zajišťovaly oddíly Pohraniční stráže, Veřejné bezpečnosti a Lidových milicí,“ popisují v knize Od mikrofonu k posluchačům redaktoři Zdeněk Bouček a Jiří Hubička.
Chňoupkovo vedení odvysílalo navíc 5. listopadu 1969 v rozhlase prohlášení, v němž se distancovalo od vysílání v roce 1968 i později.
Atmosféra ve společnosti
„Po krizových letech 1968-1969 odešlo z celé republiky do emigrace téměř 130 000 lidí, převážně vysoce kvalifikovaných odborníků. Stranické čistky postihly asi půl milionu lidí, tedy přibližně třetinu členstva KSČ - jejich výsledkem nebyla jenom ztráta stranické legitimace, ale zpravidla ztráta pracovního místa. Byla znovu zavedena cenzura, která prolínala a omezovala veškeré projevy nezávislého myšlení. Systematicky byla ničena centra společenských věd, jejich institucí i kádrů. Vytvářela se falešná ideologie, zkreslující a účelově deformující obraz minulosti. Uvolnění velkého množství kvalifikovaných pracovníků otevřelo prostor pro uplatnění těch, kteří na svou příležitost buď dosud čekali, anebo o ni v nedávném období přišli,“ shrnují Zdeněk Bouček a Jiří Hubička v už zmíněné knize Od mikrofonu k posluchačům, která rekapituluje historii rozhlasového vysílání u nás.