Hanzelka a Zikmund překonávají Núbijskou poušť
Po třídenním putování z egyptského Asuánu dorazili oba cestovatelé do Wadí Halfy v Súdánu. Když se ubytovali v hotýlku a zaplatili účet za přepravu Tatry přes Nil, mysleli si už, že cesta dál do Chartúmu bude bez problému. Opak se stal pravdou. Situace byla možná ještě složitější.
Nejvyšší představitel politické správy v severním Súdánů District Commissioner si oba cestovatele pozorně prohlížel, když se objevili v jeho kanceláři s žádostí o povolení cesty na jih, a následně vyslovil své kategorické „ne“. Následovalo dlouhé vysvětlování, že jim jde o to, aby projeli celou Afriku po souši, od Káhiry až do Kapského Města. Komisaře šokovali informací, že jejich vůz, dnes legendární Tatra 87, nemá chladič. Motor je chlazený vzduchem. To prostě úředník musel vidět.
Náhle se ze strohého byrokrata stal automobilový fanoušek. Z československého vozu byl nadšen, a i jeho nepřístupnost k cestě přes Núbijskou se změnila. Zavolal do Chartúmu. Během následujících pěti minut měl zpětný telefonát. Následovalo vysvětlování, sportovní zanícení a doporučení kladné odpovědi. Následující den, tedy 28. října 1947, už H + Z podepisují revers, že cestu podnikají na vlastní nebezpečí. Od pověřence súdánské vlády dostávají poslední itinerář jižní části pouště a pár cenných rad. V cestě na jih jim dál už nic nebrání. Lepší dárek ke státnímu svátku si nemohou přát.
Vpřed vyprahlou pouští
První úsek cesty vede v blízkosti železniční trati, která běží na jih přes Chartúm do Sennáru. Čtyři sta kilometrů kolejí přetíná široký oblouk Nilu, přerušovaný třemi mohutnými katarakty. Ve stanicích ztracených v poušti nikdo nenastupuje, ani nemá chuť opustit bezpečí vlaku.
Hned ráno oba přátelé vidí, že celý úsek jim nenabídne nic moc zajímavého. Poloměkký písek, v něm několik starých top, plošina mírně stoupající k obzoru, dva úzké pásy železa. Kilometr za kilometrem, desítka za desítkou.
Po bezmála sto kilometrech od Wádí Halfy se terén začíná měnit. Překážkou se stává měkký navátý písek. Tatra spěšně řadí druhou a pak první rychlost, aby se nemusela uchylovat k osvědčenému prostředku – protipískovým pásům, které by znamenaly pot a drahocenný čas. Až u čtvrté vlakové stanice vyjíždí na měkký násep kolem trati.
Cesta k páté zastávce je čím dál tím horší. Hanzelka a Zikmund zajíždí od železnice hluboko do pouště, kde je planina tvrdší, ale i tak se dostávají do sítě vádí, tedy vyschlých říčních koryt v poušti. Jsou jich desítky na každém kilometru a za nimi skály. Přejíždí je s největší opatrností. I přesto je cesta nekonečně nudná. Po předchozích dnech se zdá takřka neuvěřitelné, že poušť může být stovky kilometrů tak jednotvárná. Na oba doléhá únava z ostrého, oslňujícího světla, horka a soustředěného pozorování terénu před autem. Jedinou útěchou je pohled na tachometr. Od rána urazili sto šedesát kilometrů.
Teprve až po třetí hodině odpoledne přijíždí k šesté stanici, kde doplňují kalnou teplou vodu do svých vaků. Až do Abú Hamed tato možnost nebude. Za zastávkou je první vhodné místo k přejetí na druhou stranu. To se však ukazuje jako špatný nápad. Trať je tam mnohem horší než na západní straně. Hledají tudíž místo, jak se vrátit zpět. Až k večeru naráží na dobře vyjetou starou kolej, asi po vojenských kamionech, nebo nákladních vozech z doby, kdy se opravovala trať.
Jak naladit mezi núbijskými dunami Prahu
Při západu slunce se poohlíží po místě, kde by se mohli utábořit. V tu dobu je teplota vzduchu ještě kolem 38°C. Za jasné noci ladí svůj rozhlasový přijímač a jen nezřetelně slyší Prahu, kterou v Egyptě bez problému chytali. Slyšitelnost mizí každým jižním kilometrem, takže H + Z jen matně rozumí večerním rozhlasovým novinám.
Když Praha zmizela, pokouší se mechanicky ulovit další stanici. A tu zazněly z přijímače úvodní tóny flétny a smyčce Smetanovy Vltavy. Poté následovala další Smetanova symfonická báseň – Vyšehrad. Anglické hlášení: Radio Jerusalem: Czech Philharmonic Orchestra.
Další den vstávají před úsvitem. Teplota vzduchu dosahuje již 28°C. Všechno balí zpátky do Tatry a čekají, až se více rozední. Čeká je další boj se suchými řečišti. Před desátou se před nimi vynořuje pár povadlých stromů a několik stavení. První cíl – Abú Hamed.
Dolévají benzín z rezervních kanystrů a doplňují olej. Místní šejk je zve šálek arabského čaje. Nelze odmítnout. Získávají cenné informace od několika Súdánců, kteří se jim snaží nakreslit čtyři wádí, než se dostanou do Abidíje.
Brzy se rozloučí a vydávají se opět do volného terénu. Po čtyřiceti kilometrech jízdy se objevují první překážky. Z tvrdé písečné pláně vyrůstají v příčném směru dlouhé pruhy ostrých skalisek. Opatrně je přejíždějí a mají strach o pneumatiky. Doleva, doprava, krok vpřed, dva kroky vzad – konečně nacházejí ve vyschlém řečišti východ do volného terénu. Na čtyřicátém pátém kilometru míjí Jebel Hassari a po chvíli orientační bod – skalnaté vrcholy Jebel Burg el-Anag. Nejvyšší bod v okolí vůbec. Stopy, které aspoň chvílemi prozrazovaly správný směr, zmizely za pohořím pod tuhou vrstvou navátého písku. Jedou ideální planinou několik desítek kilometrů, ale žádný orientační bod není vidět. Rozhlíží se z nejvyššího pahorku, ale všude jeden a ten samý obrázek.
Co zbývá v kuchyni? Trochu šťávy a čaje
Pravděpodobně jim unikl správný směr někam na východ, hlouběji do pouště. Nemohou najít správnou stopu. Mohou se i mýlit a dostat se příliš blízko Nilu, do terénu, odkud by Tatru jen těžko vyprošťovali. Probíjí se skalami metr po metru a ještě před západem slunce se orientují na nejvyšším kopci v okolí. V dálce na západě se leskne hladina Nilu. Rychlý náčrt a už za soumraku určují hrubý směr další den. Podél řeky vede stará karavanní stezka pobřežními skalami.
Další den ráno sčítají zásoby vody a určují denní příděl. Začíná znovu prokousávání terénem. Upravují cestu pro Tatru, prodírají se křovinami a pískem ve vyschlých řečištích, kličkují mezi skalami a písečnými dunami. Čím dál tím víc ztrácí orientaci a snaží se instinktivně přiblížit co nejvíc k západu, ke břehu Nilu.
Při jedné zastávce s hrůzou zpozorují, že jeden vak na vodu je splasklý a vytéká z něj voda. Jejich zásoba nenávratně zmizela v písku. Přelévají zbytek do lahví a převařují. Smutná bilance čítá dvě plechovky ovocné šťávy a dva litry čaje.
V hlubokých písečných ložích nepomáhá ani podkládání kol pásy. Při každém zaboření se musí vůz pracně zvedat. Úzká patka zvedáku se při každé obrátce boří, pomáhají jen prázdné kanystry od benzínu. Později odpoledne narážejí na široké řečiště s vysokými suchými keři. Na jednom z nich zůstávají viset. Vyhrabávaná vozidla z písku zabere dvě hodiny, než ho dostanou na svinovací pásy. Poté padají bezvládně vedle něj a nabírají další síly. Stejná situace se opakuje ještě několikrát. Teprve tma je donutí vypnout motor. Za celý den ujeli jen 73 kilometrů.
Ulehli na písek vedle Tatry a přemýšleli, co bude zítra, pozítří a jak to vlastně zvládnou s pouhými dvěma lahvemi čaje. V tom k nim se závanem větru dolehlo zavytí psa. Sice vzdálené, ale zřetelné. Z počátku si mysleli, že je to halucinace. Náhle ale prořízl ticho táhlý hvizd. V dálce se ozval rachot ocelových kol a po chvíli i někde za blízkým kopcem vlak. Jejich radost v tu chvíli nemohla být větší.
Tatrovka jako obojživelník
Hned ráno vyrazili s čerstvými silami a asi po hodině dojeli k železnici. S napětím si spěchali přečíst jméno stanice na opačné straně. Gananíta. Podle mapy zjišťují, že jsou asi dvacet kilometrů před Abidjí. Před osadou, kam se měli dostat přímo z pouště.
Sledují trať a projíždí stále houstnoucími vesnicemi a zastavují se až v první větší, v Berberu. Z něj odesílají povinná telegrafická a telefonická hlášení do Wádí Halfy a do Chartumu a hned pokračují v cestě.
Celkově obou přátelům cesta z Káhiry, i s dvoudenním čekáním ve Wádí Halfě, trvala deset dnů. Vzdálenost z egyptského Luxoru do súdánského hlavního města činila 1646 kilometrů, z toho 957 kilometrů připadalo na cestu mezi Asuánem a Gananítou, kde automobilistovi, pokud vůbec dostal povolení k průjezdu na vlastní nebezpečí, nezbývalo než sledovat kompas, porovnávat s nedostatečnými náčrtky mapy s orientačními body, rvát se s těžkým terénem i žízní a doufat, že všechno dobře dopadne.
V Atbáře ze sebe smyjí veškerou špínu a promění se v civilizované Evropany. Následuje zdlouhavý převoz přes řeku. Súdánští převozníci se dlouze radí a pak se smíchem vyzvou oba cestovatele, aby jim ukázali, jak jejich obojživelné vozidlo dovede plavat po vodě.
Poté již cesta do Chartúmu ubíhá bez sebemenších problémů a oba pociťují úlevu. Tatra míjí palmové háje, zemědělské kultury.
Necelé tři hodiny po západu slunce dosahují svého stanoveného cíle. Stojí před Grandhotelem v hlavním městě Súdánu. V několika minutách je obklopí dav lidí. Tatra se stala prvním vozem, který od konce války projel mezi Asuánem a Chartúmem a první sólo osobní vůz vůbec, který se dostal z Káhiry až na soutok Modrého a Bílého Nilu.