Geniální komik zrcadlem rozporuplné doby

Bolek Polívka

Dramaturgie brněnského Divadla Husa na provázku vystřídala v poslední době rozpačitou stagnaci cílevědomějším i jevištně úspěšnějším repertoárovým úsilím. Po Morávkově projektu dramatizací románů F. M. Dostojevského Sto roků kobry jde o premiéru původní hry zdejšího uměleckého šéfa Luboše Baláka Hvězdy nad Baltimore, na níž se jako spoluscenáristé podíleli režisér Jan Antonín Pitínský a hostující protagonista Boleslav Polívka.

Objektem zájmu této "silné trojky", kterou už dříve propojilo několik volných kumštýřských vazeb, se stal tragický osud Vlasty Buriana, který po rychlém vzestupu jednoho z nejpopulárnějších filmových herců a prosperujícího divadelního podnikatele zažil po osvobození obvinění z nacistické kolaborace, trojí soudní proces a strmý pád, z něhož se v podstatě již nevzpamatoval. Název předlohy s podtitulem Smrt a smích krále komiků Vlasty Buriana připomíná nechutně antisemitský a protimasarykovský rozhlasový skeč z prosince 1941, v němž herec - podobně jako mnozí, poté nijak neproskribovaní kolegové - jedinkrát neprozřetelně účinkoval.

Žánrově nesnadno zařaditelný text poučeně vychází z knižních a časopiseckých studií zasvěceného teatrologa Vladimíra Justa i dalších publicistů (např. K. Čáslavského, O. Suchého aj.) či memoáristů. Ačkoli se autentickým citacím protokolů nevyhýbá, nechce být ilustrovanou jevištní biografií. Cennou faktografii ostatně najde všímavý divák ve fundovaném programovém tisku, vtipně graficky stylizovaném jako zvláštní číslo týdeníku Respekt. Tříhodinová inscenace, v níž vystupuje na třicet převážně historických postav (v obsazení ovšem uváděných v uvozovkách), osciluje mezi dokumentem politicky převratné doby třicátých až čtyřicátých let a modelově nadčasovým obrazem sebestředného intuitivního umělce, jehož ani mimořádný talent nezachránil před malichernou závistí, zlobou a nenávistí. Nešaškující, byť chvílemi improvizující Boleslav Polívka, s nímž projekt od samého počátku počítal, nehodlá svůj geniální předobraz morálně soudit ani rehabilitovat, ale rovněž ne imitovat nebo parodovat: v dvojdílném večeru sledujeme zvláštní asociativní propojení známých Burianových skečů s osobitými postupy mima, který sice neopomene exploatovat svou televizní Manéž, ale hlavně dokáže metaforicky využít výpravy Pavla Boráka (hledištěm obklopený drátěný plot kurtu se nasvícením mění ve vězení), znakově pracovat s rekvizitou (vícevýznamové využití tenisových míčků) a některé sekvence pantomimicky lyrizovat (idylická čtyřhra prominentů) nebo naopak mrazivě ozvláštnit (barový monolog Delirium tremens v pankrácké cele). Útržky Burianovy oslnivé kariéry i člověčího zdeptání jsou předestřeny nechronologicky a pro nezasvěceného návštěvníka místy možná méně sdělně. Kolektivně vyrovnané nastudování razantně předznamenává vulgární pochodová píseň pseudorevoluční bojůvky (songy na verše V. Dyka, V. Holana, D. Thomase aj. s hudbou Petra Hromádky průběžně výstižně interpretuje Zpěvačka Evy Vrbkové). Prvorepubliková pohoda (oslava premiéry filmu Tři vejce do skla) je narušována vpády zákeřně všemocných protektorátních fašistů (von Hoope Vladimíra Hausera) a stále bezohledněji zatlačována drastickými výjevy výslechů StB, kde se do rukou bezskrupulózního fanatika Pokorného (Cyril Drozda) a jeho kariéristického odchovance, žalobce Housky (Jiří Vyorálek) dostávají Burianova žena Nina (Ivana Hloužková), zlomená Lída Baarová (Gabriela Ježková) a další.

Boleslav Polívka coby Vlasta Burian ve Hvězdách nad Baltimore

Provázkovské Hvězdy nad Baltimore nejsou (a zřejmě ani nemínily být) všestranně koncízním obrazem umělcova údělu na pozadí střetu demokracie a dvou diktatur. V porovnání např. s nedávnou švejkiádou Ivo Krobota jde však o inscenátorský přístup vnitřně dotvořenější a v sondování české komediální tradice podnětnější.