Evropa a svět prožívají s Polskem smutek po tragické katastrofě u Katyně
Evropou i světem polská tragedie ztráty nevídaného počtu elit národa otřásla mnohem více než by mnozí očekávali. Podle vyjádření evropských i světových politických představitelů to je nejen tím, že tolik vůdčích osobností najednou odešlo navždy ze scény, ale i tím, že až nyní se mnozí seznamují s onou první katyňskou katastrofou, tedy masakrem více než dvou desítek tisíc příslušníků polských elit, včetně pěti tisíc důstojníků, ruskou komunistickou tajnou policií NKVD v roce 1940.
A média také připomínají, že až letos měl být prezident Medvěděv prvním nejvyšším činitelem Ruska, který by to vše na místě přiznal a poprosil o odpuštění. Některé evropské deníky dokonce v úvodnících tvrdí, že nyní už nebude možné na katyňský masakr nikdy zapomenout ani přes nové snahy pohrobků stalinských vrahů o rehabilitaci krvavého diktátora k výročí konce války.
Polské tragedii se obsáhle věnují například francouzská a americká média, která připomínají také pomoc Poláků ve válce za nezávislost Spojených států a spojenectví v Napoleonských časech. V Británii, kterou váže s Polskem společně prolitá krev během Druhé světové války, jsou reakce médií i politiků možná ještě výraznější, než jinde. K rozsáhlému rozhlasovému a televiznímu zpravodajství se dnes připojily i britské deníky s mnohastránkovými reporážemi, úvahami i nekrology a také připomínkami společných dějinných okamžiků. Konstatují, že po nacistickém Blitzkriegu, ke kterému se na východě připojila Rudá armáda a zabrala tam velkou část polského území, Poláci válčili dál. Polští letci nejprve pomáhali bránit Británii (spolu s našimi) v Bitvě o Británii, kdy sama čelila ničivé kampani Goeringova letectva před připravovanou invazí. Spolu s polskými letci, jejichž počet narostl až na 14 perutí před koncem války, bojovaly i polské námořní posádky tří křižníků, řady torpedoborců a několika ponorek, které buď z Polska včas unikly či byly polské vládě, která sídlila v Británii, přenechány. Stejně tak se polská vojska účastnily pozemních bojů jako součást britského a spojeneckého úsilí na Blízkém východě, v Africe, v Itálii – včetně dobytí Monte Cassina – a v invazi v Normandii i po ní. Početné kontingenty polské armády se účastní i spojeneckých akcí v Iráku a v Afghánistánu, což vše britská média neopomínají připomenout. Britové s dojetím komentují i ony koberce květin a lampiček před varšavským prezidentským palácem i na význačných místech dalších polských měst a statisícové špalíry, které ve Varšavě přivítaly rakev s pozůstatky prezidenta Kaczynského. Mezitím i Poláci v Británii začali klást květiny a lampičky k budově polského velvyslanectví, což pohotově dnes už během dne ukázaly britské televize.
Zvláštních zmínek se v britských médiích dostává i v katastrofě zahynulým veteránům polského odboje, například jedenadevadesátiletému exprezidentu exilové vlády, Ryszardu Kaczorowskému. Deník The Times například v nekrolozích připomíná, že za nacistické a ruské okupace země vedl Kaczorowski odboj polských skautů v Bialostoku a byl zatčen NKVD. V roce 1941 byl spolu s dalšími tisíci zajatců propuštěn, aby v rychle formované polské armádě pod velením jiného zajatce, generála Anderse, pomohli Rusku odrazit nacistický útok na Rusko. Pozůstatky zavražděných důstojníků byly brzy na to nalezeny Němci v katyňském lese, ale když exilová vláda v Londýně žádala o identifikaci vrahů, Stalin s ní ukončil styky. Kaczorowski pak bojoval s Andersovou armádou v Itálii, aby po válce spolu se sto padesáti tisíci polskými vojáky zůstal v Anglii, poté co Stalin uznal vlastní loutkovou polskou vládu. Po 45ti letech bylo pro Kaczorowského, tehdy už prezidenta polské vlády v exilu, zadostiučiněním, že mohl odevzdat válečné insignie státu prezidentu Walesovi a přijmout poprve a naposledy prezidentské pocty nastoupené polské vojenské jednotky. Po Kaczorowském zůsávají jeho žena Karolina, taktéž kdysi deportovaná Sověty a jejich dcera. Příběh Anny Walentynowicz je kratší, ale ilustruje stejně tak moderní dějiny Polska. Anna pracovala jako jeřábnice v gdaňských loděnicích a za odpor proti nekalým praktikám vedení byla v roce 1980 vyhozena z práce. Na její obranu vyhlásil tehdy Lech Walesa stávku a přinutil tak vedení vzít Annu zpět. Tehdy se zrodila Solidarita a přes výjimečný stav v roce 1981 a persekuci Anny i jejích spolupracovníků, přečkala a dál sílila. Anna pak ještě pomohla v roce 1989 Solidaritě k vítězství, ale po volbách se stáhla do ústraní. Nyní, v 80ti letech ještě chtěla navštívit Katyň a vzdát hold umučeným... Už to neudělá, ale jistě by jí potěšilo, kdyby viděla jak jim a také se všemi jejími spoluobětmi z nynější letecké katastrofy vzdáváme s celým světem hold i my.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.
