Dopisy z fronty: „Ještě několik volných dnů tady a pak...“
Je lepší „vojnačina“ než práce v kanceláři? A jak se spí v terezínských kasárnách? Dvacetiletý Josef Kožíšek, zatím ještě voják rakousko-uherské armády, posílá své rodině první dopisy z míst, na která ho zavedla 1. světová válka.
21. července 1914, Haindorf (Hejnice)
….Dostali jste ode mne pohled a dopis? Nevím, jestli dopisy s českou poštou dojdou. Vede se mi znamenitě, čím dál lépe. Zasílám vám zdejší kostel…
17. ledna 1915, Terezín
Drazí rodiče, vede se mi pořád stejně. Včera jsem byl na Radobýtlu u Litoměřic. Měl jsem krásný rozhled na Středohoří (Milešovka, Lovoš) a na stříbrný proud Labe, které se jím protíná…
18. března 1915
Milý Pepo, dnes čekáme najisto, že od tebe něco obdržíme, neb jest to již přes týden, cos odjel, a ještě ani řádka … Milka
18. června 1915, Lubaczov
Drazí! Dnes večer měli jsme retrait s hubou. Chodili jsme po městě do 11hodin s lampiony. Dnes do kostela, pak od 11 hodin zatloukali se hřebíčky … Ještě několik volných dnů tady a pak…
16. prosince 1915, Terezín
Drazí rodiče, jak jsem již včera psal, dostal jsem se šťastně do Terezína a vše jsem ještě ten den stihl. To bylo lítání z kanceláře do kanceláře … Světnice je pěkná, na kasárnu vůbec nepřipomíná … Spal jsem špatně, asi o půlnoci jsem se probudil a již jsem neusnul. Myslím, že nás nespalo více.
17. prosince 1915, Kosice
Milý Pepo! Čekáme dnes najisto zprávu od tebe a všichni na Tě co chvíli vzpomínáme, jak se ti ty první dny vede, než si zvykneš. Kdosi nám řekl, že si vojáci berou s sebou maličký polštářek peří pod hlavu, tak kdybys chtěl, hned nám napiš a my jej pošleme, přece by tě to tak netlačilo.
22. prosince 1915, dopis od Růženy Stolínové psaný do Terezína
… Jak líbí se vám ta „vojnačina“? Lepší je to než v kanceláři? V něm přála bych si vás viděti ve vojenských šatech. Nechte se vyfotografovati a pošlete tam jednu. Vzpomínáme na Vás, jak se učíte mašírovat a salutovat – zajisté, že brzo uděláte šarži, že jo?... Pozdrav ode všech v kanceláři!
Terezín - ideální pevnost i nejtěžší žalář
Využít zkušenosti z více než dvousetletého vývoje staveb pevnostního typu i možnost začít budovat na „zelené louce“ a uvést tak teorii opevnění v téměř dokonalou praxi. To vše byly devízy pevnosti, kterou se Josef II. rozhodl nechat zbudovat v roce 1780 nedaleko Litoměřic. Na počest své matky císařovny ji pojmenoval Terezín. Tvarem protáhlého osmiúhelníku s bastiony, systémem podzemních chodeb, zátopových kotlin i vodních příkopů byla v českém prostředí unikátní stavbou srovnatelnou snad jen se sesterskou pevností Josefov.
Důvodem k realizaci stavby, která stála odhadem 12 milionů zlatých, byla snaha zastavit případný útok nepřátelských (pruských) vojsk. K tomuto účelu ale nakonec Terezín nikdy využit nebyl. V průběhu 19. století navíc došlo k dost zásadní změně vojenské strategie, a tak pevnost, jež měla v případě války pojmout až 11 tisíc osob, postupně ztrácela na důležitosti, až jí byl v roce 1888 statut pevnosti odejmut.
To ale nic neměnilo na věci, že Terezín zůstal posádkovým městem s funkčním zázemím. Základnu tam měla pěchota a dělostřelectvo císařského a královského vojska i dělostřelectvo zeměbrany. Kasematy terezínské pevnosti sloužily od poloviny 19. stol. jako vězení, určené zejména pro politické vězně. A "těšilo" se dokonce pověsti jednoho z nejtěžších žalářů v monarchii. V prosinci 1914 tam skončili i tři protagonisté sarajevského atentátu v čele s Gavrilem Principem. Dvacet let (oprátce unikli jen díky tomu, že v době soudu ještě nebyli plnoletí) si odpykávali na samotce s desetikilovými okovy na nohou. Nedeljko Gabrimovič a Trifko Grabež tam zemřeli, Gavrilo byl těžce nemocný v roce 1916 převezen do posádkové nemocnice v Hlavní pevnosti. Tuberkulóze kostí podlehl půl roku před koncem války.
Za poskytnuté archivní materiály děkujeme Vendule Prokůpkové.