Dějiny ošklivosti
Pod editorským dohledem spisovatele Umberta Eca (nar. 1932), autora úspěšného románu Jméno růže a řady vědeckých, převážně estetických studií, vyšlo nyní v českém překladu pojednání o protikladu krásy, o ošklivosti.
Exkluzivní vydání spisu Dějiny krásy (česky Argo 2005) bylo souborem proměn a podob tohoto fenoménu. Naznačovalo jeho metamorfózy a posun, jeho plnou tvář i poněkud postranní formy. Ve stejně kvalitním provedení nyní vycházejí Dějiny ošklivosti.
Lidskému oku i pohledu je jistě přirozené srovnávání. Proto jsou pilíři, o něž se dílo opírá, jednotlivé dějinné epochy a jejich pojetí ošklivosti (např. Ošklivost v antickém světě, Ženská ošklivost mezi antikou a barokem, Avantgarda a triumf ošklivosti). Zároveň ovšem zkušený editor, estetik a uměnovědec do základního rozměru, sledujícího prostou časovou linku, vsouvá další proporce. Jedna z nich poukazuje na fakt proměnlivosti pojetí krásy a ošklivosti i na to, že co je pro jedno období ideálem krásy, pro jiné může být pravým opakem. Proměna tohoto "epochálního" pohledu je ovlivněna změnou v názorech, v myšlení i v přístupu k celku světa a existence: Řecká civilizace nezastávala stanovisko, že celý svět je nutně krásný. Její mytologie vyprávěla o věcech ohavných i o poklescích a pro Platóna byla vnímaná realita pouze nedostatečnou nápodobou dokonalého světa idejí. ... V křesťanském světě se tento vztah paradoxně obrací: z teologicko-metafyzického hlediska je celé univerzum krásné, protože je Božím dílem.
Jiným motivem, který vystupuje ze souboru věnovaného pojmu ošklivosti, jsou jednotlivé formy, které jsou tradičně, odevždy a provždy, považovány za nepěkné a odpudivé (např. ošklivé v podobě ďábelského). Současně jsou zde objasňovány určité prvky, které nejsou obecnými a výsostnými znaky definujícími ošklivost, ale jsou pro ni za přítomnosti jistých příznaků, v některých okolnostech, podstatné. Na nich ošklivost jako by vyrůstala (např. Fyziognomika, Nešťastníci a nemocní, Tísnivé).
Kapitola Romantické vysvobození ošklivosti otevírá další zásadní téma svazku, totiž obdiv, dokonce adoraci ošklivosti, jakési nalézání zalíbení v ní. To je oblast, která inspirovala především moderní umění (Dekadence a smyslná ošklivost). V celkovém pohledu na dějiny ošklivosti a se současným srovnáním s dějinami krásy, je možné objevit mnohé. Nejen proměnu vnímání, posun obsahu stylů, významné definiční prvky dějinné, ale také skutečnost, že ošklivost je zde nahlížena především jako předmět umění. Nejde o sociologickou, psychologickou nebo filosofickou studii. Editor neanalyzuje ošklivost jako skutečnost, šokující opravdovost, ale poukazuje k ní jako k inspirativnímu prvku. Hledá, kterými cestami se umělecké prostředky snažily a snaží ošklivost postihnout a vystihnout. Že prvky psychologické, psychiatrické (Nešťastníci a nemocní) i sociální (Průmyslová ošklivost) v oné inspirativnosti hrály svoji roli, to není třeba dodávat.
Dějiny ošklivosti jsou komponovány názorně a přesvědčivě. Editorovy úvodní partie, věnované základnímu nastínění problematiky, výčtu zásadních představitelů a děl, jsou doplněny bohatým ilustračním materiálem. Důraz je podtržen ukázkami z textů význačných umělců a myslitelů. Celek, společně se zmíněnými Dějinami krásy vytváří jedinečný estetický počin, důležitý studijní materiál i velmi zajímavou exkurzi do dvou tak odlišných, a přesto tak propojených oblastí.
Umberto Eco (ed.), Dějiny ošklivosti, Argo, Praha 2007, překl.: I. Adámková, J. Vacek, J. Pelán, G. Chalupská, K. Vinšová, Z. Obstová, A. Pelánová, str. 456.
