Crying Freeman: Plačící zabiják čínské mafie
Výstražná kolonka na komiksu Crying Freeman – Plačící drak, doporučující potenciálním konzumentům věk nad 18 let, má své zjevné opodstatnění. Otevřené sexuální scény a detailně zobrazované násilí jsou integrální součástí romance, která má zběsilý a velice netradiční průběh.
Brakové tituly k sobě budou zřejmě vždycky přitahovat pozornost. Na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary patří mezi nejnavštěvovanější části sekce Půlnočních filmů, kde béčkové snímky získávají další rovinu zábavnosti díky kolektivnímu sledování. Nedávná autogramiáda Jiřího Kulhánka, spisovatele řádně krvavých akčních románů, přilákala do jedné z poboček nejmenovaného knižního řetězce téměř čtyřikrát více návštěvníků, než když se na stejném místě podepisoval Václav Klaus. A silný potenciál najít si svoji specifickou sortu čtenářů má i manga Crying Freeman, ukázkový komiksový brak.
Ústřední postavou neboli oním titulním Plačícím drakem je Jó Hinomura, hrnčíř, kterého unesla čínská mafie Sto osm draků a psychologicky ho naprogramovala zabíjet na rozkaz. Z mladého umělce se stal nejnebezpečnější nájemný vrah, přesto ani akupunktura nepotlačila Hinomurovu citlivost. Kdykoliv někoho na povel zlikviduje, začne nad osudem oběti prolévat slzy lítosti.
Jednomu z násilných aktů, po němž následovala zabijákova atypická reakce, přihlížela panensky čistá Emu Hino. Za běžných okolností by byla jako svědkyně brzy odstraněna, Plačící drak v ní však nalezl spřízněnou duši a nevěstu, čímž startuje děj velice netradiční romance. Emu musí projít zkouškami důvěry vůči svému partnerovi i k mafii samotné. Po jejich splnění obdrží tygří tetování na celé tělo, které koresponduje s vyobrazením draka u manžela, a dle tradičních pravidel si nechá podvázat vejcovody. „Tvé tělo nesmí zrodit dítě, a nesmí toho být ani schopné,“ sdělí jí sešlá stařenka, která je jednou z nejsilnějších bojovnic čínské organizace.
Slavný japonský scenárista Kazuo Koike, jenž má ve svém psaveckém portfoliu kupříkladu mangy Lone Wolf and Cub nebo Lady Snowblood, v Plačícím drakovi nijak neomezuje svoji fantazii. Příběh zaplňuje šílenými nápady a událostmi, u nichž se nedá odhadovat, jakým směrem se za pár stránek vydají. Příkladně může posloužit motiv nedobrovolné změny hlavní postavy v úkladného vraha. Dalo by se očekávat, že se Hinomura bude v průběhu pěti knih, do nichž je série Crying Freeman rozdělena, pokoušet svým vůdcům vzdorovat. Oproti tomu si ale již ke konci prvního dílu od zmiňované babičky vyslechne, že „ve světě lidí nic takového jako skutečná svoboda neexistuje“ a pouze odhodláním dostat se na vrchol Sto osmi draků může být skutečně svobodný. Což Jó přijme jednoduše za své a stane se loajálním členem.
Jelikož byl Plačící drak v 80. letech cílen na dospělé muže, zaplňuje průběh i explicitní nahota a násilí. Kreslíř Rjóiči Ikegami se vyžívá v realistickém zobrazování zbraní, automobilů, panoramat metropolí i mimoměstských krajinek. Když se tedy odehrává akční scéna, je znázorněna do nejmenších detailů, z nichž je okamžitě patrná bolest, kterou musí daný chudák aktuálně prožívat. Nahá těla nejsou puritánsky skrývána, naopak se předvádějí a oslavují. Když po Freemanovi pátrá nejvýše postavená žena konkurenční organizace, před prohledáním Hinomurova domu si neopomene sundat bundu, pod níž nemá samozřejmě nic jiného než pouzdro na zbraň.
Manga Crying Freeman se zkrátka žene nepředvídatelnou cestou, přičemž jde díky svým autorům o legendární titul nejen v rámci svého žánru. Kazuo Koike a Rjóiči Ikegami si jdou natolik osobitou cestou, že by pro čtenáře mělo být brzy zřejmé, zda se na komiksovou nadsázku naladí. A pokud ano, hodí se zmínit, že v současnosti jsou v českém jazyce k dispozici první dvě knihy a třetí by měla vyjít na jaře 2012.
Crying Freeman - Plačící drak 2, scénář Kazuo Koike, kresba Rjóiči Ikegami, překlad Ľudovít Plata, nakladatelství Crew, 2011, 408 s.