Co ví česká veřejnost a česko-izraelských vztazích

17. květen 2015

V našem minulém vysílání jsme přiblížili působení Pražského centra židovských studií při Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. To nejnověji na přelomu dubna a počátku tohoto měsíce uspořádalo „Třetí izraelský týden na Karlově univerzitě“ – diskusní setkání domácích i zahraničních odborníků na téma „Perspektivy izraelských studií v České republice“.

V průběhu konference byly mimo jiné představeny výsledky dotazníkového šetření a mediální analýzy mezi studenty prvního ročníku hebraistiky pražské Filosofické fakulty nazvaného „Co si myslíme, že víme: Izrael očima současné české společnosti“.

Když nám byl na konferenci nabídnut prostor, naší první reakcí byl úlek. Jako studenti přece neoplýváme žádnou významnější odborností ani specializací. A co hůř, je nás v ročníku čtrnáct. Lze v takovém počtu vůbec pracovat na jednom tématu? Nakonec jsme se rozhodli domnělé nevýhody využít v náš prospěch. Namísto studia v zaprášených archivech jsme vyrazili do ulic. A pomocí dotazníků jsme mapovali veřejné mínění.

V našem projektu jsme se rozhodli zabývat se premisami a předsudky. Čili podle názvu našeho úkolu: tím, co si myslíme, že víme o Izraeli. Premisou celé konference jsou mimořádné vztahy mezi touto zemí a Českou republikou. Jsou však tyto vztahy známé i veřejnosti? Nemá česká společnost předsudky vůči Izraeli? A pokud zkreslené představy převládají, není vlastně naše premisa mimořádných vztahů pouhou domněnkou?

Výsledky našeho malého průzkumu mezi 120 osobami ve třech věkových kategoriích nakonec žádné převratné představy nenaplnily. Vztah české veřejnosti k Izraeli je z většiny kladný. Dotazovaní hodnotili Izrael jako vyspělou demokratickou zemi a ani častý válečný stav nevnímali jako známku izraelské agrese.

Drtivá většina respondentů byla také obeznámena s faktem, že Česká republika má s Izraelem významně pozitivní vztahy. Zato vysvětlit, proč tomu tak je, odkdy a čím se tyto vztahy projevují, bylo pro dotázané úkolem výrazně těžším. Možno tak konstatovat, že vědomí přátelských vztahů s Izraelem je sice v české společnosti přítomno, ale do značné míry jde právě o premisu, která se nezakládá na konkrétních znalostech. Rozsáhlejší povědomí o izraelských reáliích a česko-izraelských vztazích přesto měla alespoň čtvrtina dotazovaných, což stále možno vnímat pozitivně.

Na druhé straně odpovědi, které jsme získali, ukazují, že nemalé části české veřejnosti různé zprávy z médií snadno splynou. Pro plných 30 % procent dotazovaných bylo složité rozpoznat, kde končí židovský stát v Izraeli a kde už začíná Islámský stát v Iráku a Levantě.

Běžný čtenář novin, posluchač rozhlasu či televizní divák slyší z Blízkého východu jen zprávy o silném náboženském konzervatismu, teroristických útocích a válce. Všechny konflikty jsou zde příliš dlouhé a komplikované, a tak příjemci mediálních zpráv zcela rezignují na jejich dešifrování. Ve výsledku mají před sebou jeden velký blízkovýchodní zmatek: oblast, kde se střílí, všichni nosí plnovousy a zahalují se do hidžábů s jarmulkou.

Jak se však také v našem studentském průzkumu ukázalo, zbývajících 70 % respondentů mělo lepší přehled, a to v přímé návaznosti na jejich širší informovanost. Každý poznatek o kultuře Izraele pomáhá lidem vnímat specifičnost tohoto státu, a tak se i zorientovat v záplavě dalších informací. Není tedy nutné nikoho přemlouvat k bezbřehému obdivu k současnému Izraeli. Ale má smysl zdůrazňovat zvláštnosti jeho postavení a kultury, připomínat tradici mimořádných vztahů, které Česká republika s Izraelem má. Protože i kvůli této tradici má význam si nejen myslet, že něco víme, ale opravdu se něco dozvědět.

Autor je koordinátor projektu.

autor: Tobiáš Smolík
Spustit audio