Chtělo se mi utéci
"Chtělo se mi utéci," vypráví o svých začátcích u mikrofonu herečka Růžena Nasková. Jak to vypadalo na jaře roku 1923, kdy u nás rozhlas začal vysílat?
Tehdejší rozhlasoví kolegové měli k dispozici jen jednu vhodnou radiotelegrafní stanici a výroba rozhlasových přijímačů byla v počátcích.
Většina lidí si nedokázala pod pojmem radiofonní vysílání nic představit, a proto byly první „rozhlasové produkce“ přijímány s velkou nedůvěrou. Jak tato produkce vypadala, bylo docela pěkně zachyceno ve filmu Postřižiny podle stejnojmenné knihy Bohumila Hrabala.
Koncem dubna roku 1923 byly v provozu zcela první vysílače (Praha-Vinohrady, Brno-Komárov, tři vysílače ve Kbelích u Prahy, dále pak Poděbrady a Karlovy Vary). Zahájení prvního vysílání dne 23. května 1923 bylo předem oznámeno v tisku takto: „Od poloviny května máme pravidelné české rozesílání mluvy a hudby, český broadcasting. Jsou to prozatím jen zkoušky, ale jsou požádány pravidelně a hlavně něco již se konečně děje, co jest patrno navenek a čemu mohou být svědky obyčejní smrtelníci. (…) V Praze v kinu spolku Českých žurnalistů Sanssouci jest instalována přijímací stanice, která zachycuje a v hledišti bia hlasitě reprodukuje hudební přenosy, vysílané zprvu z poštovní stanice kbelské….“
O počátcích rozhlasového vysílání je v Archívu Českého rozhlasu dostatek zvukových záznamů v podobě vzpomínek průkopníků rozhlasu.
Jsou natočeny v pozdějších letech, ale dýchá z nich atmosféra dvacátých let, kdy bylo rádio velkým dobrodružstvím jak pro techniky a tvůrce, tak pro jejich posluchače. V roce 1954 byly natočeny vzpomínky dvou hereček, které byly se začátky rozhlasu velmi spojeny: Růženy Naskové a Otýlie Beníškové.