Cesty na Sibiř

30. březen 2009

Důvody, proč vzít do ruky dvoudílný román dokumentaristy Martina Ryšavého (nar. 1967), Cesty na Sibiř, jsou minimálně dva. Jde o fabulaci hutně podpořenou osobní zkušeností. A za další: dílo bylo nominováno k ocenění Magnesií Literou za prózu. Nutno podotknout, že klady textu vydaného Společností pro Revolver Revue tím zdaleka nejsou vyčerpány.

Martin Ryšavý vystavěl svůj text na opěrných bodech, které mu jsou zřejmě nejbližší. Prvním je vlastní biografie. Také hlavní postava knihy, Martin, vystudoval nejdříve přírodovědeckou fakultu a po roce 1989 využil uvolněného prostoru k cestování. Právě pouť je dalším významným rysem tohoto díla. Je zde více intimity poznání nebo extravagance pochlubení se? Autor od počátku působí přímočaře, nehraje si na všeználka, ale fakt vyprávění mu zjevně působí radost. Pokud někoho napadne, jestli je to vše skutečnost a pravda, odpovědi se asi nedobere. Pravdou ovšem je, že k podezření nebo vyměřování autorovy uvolněné fantazie se čtenář příliš nedostane, neboť popisované skutečnosti jsou natolik rozsáhlé, že spíš je třeba se smířit s tím, že pro vymýšlení nezbýval čas a prostor.

0:00
/
0:00

Na počátku je touha po dobrodružství. Martin není žádný skaut protirežimního boje. Studuje přírodovědu proto, že je to škola méně zatížená ideologií, ale nějaký vyhraněný zájem se zde nerýsuje. Proto je pro něj změna poměrů vlastně hybatelem, podnětem k vystoupení z jasně se rýsujících kariérních kolejí. A tak trochu jako Honza z pohádky se i Martin vydává za svým dobrodružstvím - do neznáma, vlastně ani neví, co hledá, jestli princeznu, poklad nebo zmoudření. A jako "honza" postmoderního času k žádnému cíli nakonec nedojde a se čtenářem se rozchází na křižovatce k dalším dobrodružstvím. Domů si přiváží vzpomínky, kilometry natočených dokumentů, rozpor, zda kdesi v dálce zplodit dítě a možná ještě dluhy. Poznání se děje jaksi podprahově; vidění světa, cizích krajů, celý obšírný, více než šesti set stránkový příběh jako by byl neustálou přítomností.

Kompozice Ryšavého knihy je jednoduchá. Ostatně na celku je zvláštní právě vypravěčova nekomplikovanost. Tak jako se s lehkostí rozhoduje pro své úniky na Sibiř, s podobnou snadností o svých zážitcích vypravuje. Čtenář není uchvácen tolik, že by se nemohl ani nadechnout. Avšak kniha, i když zajisté mnohého vyleká svým rozsahem a nahuštěným textem, má zvláštní vnitřní švih a dynamiku, která zbytečně neubírá na věrohodnosti čteného. Zkrátka, zároveň zde působí zvláštní půvab základního, v kladném smyslu primitivního stylu vyprávění, bez skrupulí a přetvářky, pěkně popořádku, bez obav z nějakých skandálních odhalení. Martin Ryšavý rozpráví rád a dobře, neunavuje, nenudí nepodstatným, netouží svého čtenáře "upovídat". Podobně jako promítá své filmy, i v jeho řeči se ploché, změněné v obraz či slovo, stává plastickým. Jeho zpráva ze Sibiře v mnohém vyjde vstříc čtenářově představě o poněkud divokém, ztraceném světě, o nešťastně destruovaném prostoru, v němž vnímavý pozorovatel a posluchač zaznamená odlesk zmizelého, ztraceného zabitého. Ryšavého sibiřská historie ale nevzlyká za zaniklými dimenzemi těchto míst. Znovu je zde třeba upomenout a ocenit autorův cit pro přítomnost. Že z ní vyzařuje magie někdejších šamanských rituálů, pohádek a dovedností, to je nepochybně zásluhou spisovatelského nadání pro zachycení za střídmostí se zablesknuvších - ne drahokamů - ale hezkých a zajímavých kamínků určitě.

Cestopis nebo román? Tahle otázka možná nad Cestami na Sibiř Martina Ryšavého ledaskoho napadne. Řešení naštěstí není tolik podstatné. Důležité je, že kniha je vydatným a přitom čtivým soustem, napínavou ságou i intimní výpovědí, rekapitulací i prozatím neukončeným putováním.

Martin Ryšavý, Cesty na Sibiř 1,2, Společnost pro Revolver Revue, Praha 2008, str. 367+253

Spustit audio

Více z pořadu