Cesta za legendami o žraločím božstvu
Cestovatel, spisovatel, badatel a člen Mezinárodní kryptozoologické společnosti Jaroslav Mareš opět vyprávěl o záhadných tvorech, kteří zatím zůstali skryti vědecké veřejnosti, přestože o nich mezi domorodými obyvateli koluje řada pověstí.
Jaroslav Mareš: Dnes bychom mohli hovořit o tajemném žraločím božstvu staré Havaje, je jím velký žralok, obávaný lidožrout, kterého na Havaji nazývali Niuhi. Má se jednat o obrovského žraloka, odlišného od žraloka bílého nebo též lidožravého (Carcharodon carcharias), rovněž nejde o žraloka tygřího, který se v okolí Havaje vyskytuje poměrně často. Také se tam do jedné ze zátok ostrova Hawaii stahují samice kladivounů, aby tam přivedly na svět mláďata. Všechny tyto druhy žraloků mají v havajštině svůj název, proto je záhadou, který druh je jménem Niuhi nazýván.
Jedna z teorií je, že by to mohl být přežívající obrovský dravý žralok Carcharodon megalodon (podle nových poznatků tvoří samostatný rod Carcharocles). Podle posledních nálezů zřejmě žil v oceánech ještě před desetitisíci lety. Dokonce podle některých zpráv jsou při bagrování dna oceánu nacházeny recentní zuby tohoto tvora, to by potvrzovalo domněnku, že přežívá v hlubinách oceánu dodnes. Je to samozřejmě hypotéza poněkud odvážná, ale ne zcela nereálná.
Legendy kolem Niuhi jsou velice barvité. Výsada jeho lovu příslušela pouze havajskému králi. Jednou za rok se vydával na lov tohoto obra. Na základě informací pocházejících z té doby se zdá, že jeho loviště se nacházelo zhruba někde ve třetině cesty mezi Havají a Tahiti. Niuhi byl proslulý lidožrout, takže jako návnada sloužilo lidské maso. Král nechal před lovem rozčtvrtit 20-30 válečných zajatců a maso bylo promíšeno s omamným práškem z rostliny awa. Celá výprava se potom vydala směrem k lovišti, které určil kněz kahuna. Když se dostali do míst předpokládaného výskytu, nastal obřad. Kahuna měl bambusový kruh o průměru asi 2 metry, na něm byly upevněny půlky skořápek kokosových ořechů. S ním nejprve lomozil a potom jej ponořil do vody a prudce s ním pohyboval. Současně byly do vody vhozeny kusy těl. A pak se muselo několik dní čekat, než žraloka z hlubin návnada přivábí. Když se objevil a začal kusy polykat, začal po určité době opojný prášek působit, žralok přestal žrát a byl omámený. Nyní šlo o to vystihnout pravý okamžik, kdy měl lovec hodit žralokovi na hlavu smyčku - při úspěšném lovu by ho pak, za stálého přikrmování otráveným masem, táhli směrem k Havaji. Ovšem když lovec příliš uspěchal na hození smyčky, žralok ještě nebyl dostatečně oblouzený, zaútočil na katamaran a lovce zlikvidoval. Naopak, pokud lovec příliš otálel, žralok se z letargického stavu pobral a výsledek byl stejný jako v prvém případě.
Já jsem měl na Havaji velmi dobrého známého, který byl nadšen myšlenkou, že bychom mohli na Niuhi udělat výpravu a napodobit to, co tehdy dělali ti staří Havajci, když ho jeli lovit. Chtěli jsme samozřejmě zjistit, co je na těch pověstech pravdy. On znal jednoho starého kahunu, kněze původního havajského náboženství, který ovládal potřebné náboženské postupy. Nesehnali jsme samozřejmě dost dobrovolníků, kteří by posloužily jako návnada! Tak jsme se museli spokojit s odřezky vepřového masa z jatek. Na jachtě mého přítele jsme s spolu s kahunou na palubě pluli do míst, kde údajně mělo docházet k lovu. Obřad jsme provedli, maso jsme naházeli do vody a čekali jsme asi den a půl. Ovšem najednou přišla zpráva , že se probouzí sopka Kilauea. Všichni se rozhodli, že se vracíme, já sice nevěděl proč, ale domníval jsem se, že je to spojeno s hrozbou nějakého podmořského zemětřesení, tedy že se musíme vrátit, abychom se vyhnuli nebezpečí. Dodatečně jsem zjistil, že si ostatní nechtěli nechat ujít podívanou na tu soptící Kilaueu.
Kahuna tvrdil, že Nihui určitě přijde, ale že je potřeba ještě minimálně den, dva počkat. Nicméně, vraceli jsme se zpět. A nyní došlo k podivné věci. Měli jsme na palubě jachty sonar, a najednou se pod ním zatmělo, těsně pod námi projel dlouhý stín, který pak zmizel. A pak následovaly dva prudké údery do dna lodi, ti, kdo nebyli u sonaru, se domnívali, že jsme najeli na korálový útes. Ovšem najednou se na sonaru objevil opět ten protáhlý stín s konturou obrovské ryby nebo žraloka. Původně jsme se domnívali, že by to mohla být velryba, ale pak bylo zřetelné, že ocas toho tvora je kolmý, vertikální, velryba by měla horizontální. A vůbec celá silueta těla vypadala na velkého žraloka. Podle sonaru měřil 15-18 metrů a pomalu se od naší lodi vzdaloval a klesal do hlubin. Například Thor Heyerdahl píše, že si o jeho vor Kon-Tiki připlul drbat hřbet žralok obrovský, který také dorůstá délky 15, v některých případech se tvrdí, že i 18 metrů. Ale ten není nebezpečný, protože se živí planktonem. Vypadalo by to jako možné řešení, na druhou stranu Cousteau píše, že tento žralok se potápí vždycky kolmo dolů, ale tvor v našem případě klesal velmi povlovně. Dodnes tedy nevím, co to vlastně bylo - kdo ví, jestli jsme k odhalení tajemného žraloka Niuhi nebyli jen malinkatý krůček.
