Československo na pokraji války s Maďarskem

23. říjen 2021

Na přelomu října a listopadu 1921 se Československo ocitlo na pokraji války s Maďarskem. Nebylo v tom samo. Přidali se spojenci z Malé dohody. Rumunsko a Jugoslávie. Podpory se mu dostalo i od sousedních Rakušanů. Dokonce Poláci, tradiční spojenec Maďarů vyjádřili nespokojenost. Všechny pohoršil pokus bývalého rakouského císaře Karla ujmout se uherské koruny. Už ten rok druhý v pořadí.

Přistání v Soproni (Oedenburg)

Na rozdíl od jarního pokusu, kdy Karel zkoušel prodrat se do Budapešti, jeda automobilem, a kdy ho maďarská vláda vyprovodila zpět za hranice, sotva Československo, Rumunsko a Jugoslávie pohrozily vojenskou intervencí, nyní postupoval o poznání promyšleněji.

Nedělní zvláštní vydání Slovenského deníku z 23. října přitahovalo kolemjdoucí titulkem „Krvavá mátoha znovu sa ukazuje“ a sdělovalo, že se podle agenturní zprávy, přišedší z Vídně, Karel nachází už od soboty v Soproni (Oedenburg), nedaleko maďarsko-rakouské hranice.

Karel dorazil tentokrát letadlem. Místo přistání se nacházelo od Vídně „co by kamenem dohodil“ a tak rakouská vláda uvedla vídeňskou policii do stavu nejvyšší pohotovosti. Nebylo jasné, co má bývalý císař za lubem a hrozba promonarchistického puče nebyla nereálná.

„Král Karel v Maďarsku – Nové válečné nebezpečí pro Evropu!“

Zpráva je napůl zmatečná. Úřední místa Burgerlandu, země, již Rakousko s Maďarskem sdílí a o niž se obě země přetahují, „popierajú vedomosť o pobyte Karola v Burgerlande“, nicméně „nacionalistické kruhy hlásajú a tešia sa na skorý jeho príchod do Budapešti“. Italské vyslanectví dokonce má za to, že Karel do Budapešti dorazí ještě v neděli kolem poledne. Cestovat hodlá vlakem, vybaveným několika salónními vozy. Otázkou zůstává, zda se vlak vůbec pohne z místa. Maďarská vláda ve snaze tomu zabránit s okamžitou platností zastavila veškerou železniční dopravu na západ od Budapešti.

Protichůdné zvěsti kolují po Vídni. „Viedenská štátna polícia potvrdzuje pravdivosť zprávy o včorajšom príchode Karola do Šoprona. Neues Wiener Tagblatt vydal osobitné vydanie, kde zaznamenáva, že podľa jednej zprávy je kráľ ešte v Šoproni a podľa druhej je už na ceste do Budapešti.“ Neklid ve Vídni zvýšilo i sdělení, že se ke Karlovi přidal maďarský generál Julius von Ostenburg-Morawek se svými dobrovolnickými jednotkami (vídeňské listy píšou „tlupami“). Není jasné, zda jeho „tlupy“ potáhnou na Vídeň, anebo na Budapešť.

Co znamená přistání Karla v Soproni pro celou střední Evropu dalo jednoznačně najevo nedělní vydání jiného vídeňského deníku, Die Neue Zeitung. Titulek: „Král Karel v Maďarsku – Nové válečné nebezpečí pro Evropu!“ je více než výmluvný. Čtenář se dočítá, že ani budapešťská vláda není nijak nadšena z opakovaného pokusu Karla ujmout se uherského trůnu, a proto ve snaze Karlovi zabránit v cestě vlakem nechala vytrhat koleje až po řeku Raab. List se ptá, zda dojde v Maďarsku k občanské válce a dohaduje se, co za této situace hodlají „učinit Češi, Srbové a Rumuni“.  Připomíná, že události v Maďarsku se Rakouska mimořádně týkají. Podle trianonské smlouvy přísluší Rakousku celý Burgerland. Nicméně řádění Ostenburgových „tlup, podporovaných maďarskými vojenskými kruhy“ převzetí země znemožňuje“.

Vláda rozhodla o částečné mobilizaci

Logo

V neděli v 9 hodin ráno, jak o den později informuje na první stránce vydání bratislavský Slovenský denník, se v Praze sešla vláda. Vyslechla si nejprve zevrubný situační výklad ministerského předsedy Edvarda Beneše. Děj v Maďarsku označil za „opätovný pokus Karola Habsburga o prevrat“ a „v niekoľkých mesiacoch (za) druhý útok ... na mier v Europe“. Rozhodla v součinnosti se spojenci z Malé dohody přijmout odpovídající „opatření bezpečnostní a vojenská“, pověřila příslušná ministerstva, aby okamžitě začala připravovat podmínky pro vyhlášení částečné mobilizace a vydala prohlášení:

„Vláda Čs. republiky spoločne s vládami Malej dohody nemôže ďalej trpeť, aby podobné udalosti znovu sa opakovaly. Vláda Čs. je rozhodnutá urobiť všetko, aby teraz problém Habsburgov vůbec definitívne bol riešený a celej veci raz na vždy boľ urobený konec.“

Vláda je přesvědčena, že ve spolupráci s vládami Rumunska a Jugoslávie přinutí Maďary, aby konečně začali plnit povinnosti, k nimž se zavázali podpisem a ratifikací trianonské mírové smlouvy. List pak vypočítává vstřícné kroky, které učinily obě spojenecké vlády vůči vládě československé. Cituje z bělehradského listu Politika, poněkud rozčarovaného z dosavadního jednání Velké dohody. Podle listu „Veľká dohoda dobre vedela, aké nebezpečie spočíva v návrate Karla do Maďarska a ... napriek tomu nepodnikla nič proti tomu“. Do Paříže vzkázal, že nóty jsou v tomto případě k ničemu a že státy Malé dohody vzaly věc do vlastních rukou ve snaze jasně dát najevo, že jsou odhodlány své zájmy uhájit stůj co stůj. Bělehradská redakce v závěru nezapomněla připomenout, že „sú veľmoci, vyjednávajúce priateľsky s admirálom Horthym, ktorý zachovával miesto pre Habsburgov, ba uzavierajú s ním dokonca spolky“, a proto „musíme čo i vojnou zabezpečiť mier“.

Václav Klofáč

Mezitím se v Praze na Staroměstském náměstí konalo shromáždění lidu. Svolaly je socialistické strany a legionáři. Za sociální demokraty promluvil poslanec Rudolf Bechyně, za národní socialisty senátor Václav Klofáč. Bratislavský čtenář se dočítá (Habsburg znamená vojnu), že podle Klofáče „návrat Habsburga na trôn bol by návratom do stredoveku“. Evropa má žít v míru, proto je Habsburkův návrat vyloučený, neb „monarchie znamená imperializmus a nové vojny, kdežto demokratizmus znamená federáciu a mier“. Ve chvíli, kdy řečník publiku ohlásil, že jugoslávské jednotky nejspíš překročily maďarské hranice, vybuchlo náměstí v nadšený jásot a volalo: „Musíme tiež!“ V podobném duchu pokračoval dál, když upozornil, „keby sme nemali teraz odvahy, boli by sme nútení neskôr to zaplatiť tisícmi životov“, neboť „náš boj za sľobodu bol v podstate bojom proti Habsburgom...“

S Klofáčem si notuje sociální demokrat Rudolf Bechyně. Položil rovnítko mezi Habsburky a válku. Podle něho „návrat Karola Habsburga do Maďarska je yyhlásením vojny demokracii celé Europy“.

Za legionáře promluvil poslanec Josef David. Ujistil, že „legionári budú chrániť republiku proti každému a za každých okolností; sme dosť silni, aby sme demokratické sriadenle tohoto štátu uhájili“. O Habsburcích řekl, že jsou pro něho a jeho druhy z legií „raz na vždy mrtví“ a že „pre nich máme iba nenávisť a pomstu“. Po tom, co jeho druh, poslanec a legionář Josef Patejdl odcitoval refrén Marseillaisy „Do zbraně, občané!“, celé náměstí zapělo obě národní hymny a Rudý prapor.

Maďarsko se podrobilo a český cenzor řádil v německých listech

Úterní vydání Národních listů z 1. listopadu oznamuje, že „maďarská vláda se podrobila usnesení velvyslanecké konference o sesazení Karla a všech Habsburků s trůnu“ (Nóta Dohody Maďarsku).  Rada velvyslanců v nótě pochválila maďarskou vládu, že „učinila neprodleně přítrž novým pokusům excísaře Karla“, nicméně jí vytkla, „že vláda maďarská nevyhověla usnesení spojeneckých velmocí, jež se týká proklamace ztráty trůnu“. Vyzývá proto maďarskou vládu, „aby neprodleně proklamovala sesazení excísaře Karla s trůnu a aby ... zároveň rozšířila ztrátu trůnu na všechny členy rodu habsburského“.

Pražská Bohemie v úterním vydání přetiskuje nótu velvyslanecké konference. Současně uveřejňuje komentář k událostem z pera německého senátora Ledebour-Wichelna „Obrana, anebo panovačnost?“ (Notwehr oder Herrschsucht?). Text, soudě podle úvodních odstavců, je k postoji československé vlády kritický.

Autor nejprve cituje Beneše. Měl 18. října prohlásit, že „není nic, co by tento stát zevnitř anebo zvenku ohrožovalo“, aby pět dní na to obrátil a vyslovil obavu, „že tu vidí nebezpečí, které ohrožuje mír a demokracii nejen v tomto státě, ale v celé střední Evropě“. Obojí výroky má autor za „ne příliš šťastné“.  Nezpochybňuje, že „kroky Karlovy, byť nebyly v rozporu s literou trianonské mírové smlouvy, rozhodně porušily usnesení velvyslanecké konference z února 1920“. Nediví se proto, že „československá vláda, pokud chtěla ve vztahu ke svým předchozím postojům postupovat důsledně, musela návrat krále Karla na uherský trůn považovat za casus belli, a v tomto duchu vůči událostem v Maďarsku podniknout energické diplomatické kroky“. Pominula ale, protože rovnou mobilizovala, závazek, plynoucí ze statusu Společnosti národů, že „se v případě útoku anebo hrozby útoku na státní integritu okamžitě obrátí na Společnost národů a ta pak rozhodne o odpovídajícím prostředku, jak hrozící nebezpečí odvrátit“. „Fiat iustitia, pereat mundi“, pomyslel si na tomto místě mnohý čtenář.

Jak ale autor mínil v kritice postupu vlády pokračovat a případně ji podložit dalšími argumenty, se už nedozvěděl. Patřil pouze na „vybílenou stránku“ v rozsahu dvou tiskových sloupců. Den na to si za to Národní listy pochvalovaly obezřetnost cenzora, když napsaly, že pro podvratný ráz úvahy text v Bohemii musel být jednoduše zabaven (Události v Maďarsku a německý tisk). Cenzor nemohl jednat jinak, neb „velkostatkář Ledebour-Wicheln jest význačným členem německé křesťansko-sociální strany“ a ta, ač je „považovaná často za umírněnou, nezůstává v radikálničení pozadu za německými nacionály“.  

Ve středu 2. listopadu vydaly všechny 4 významné německé listy, v Praze vycházející Bohemia a Prager Tagblatt, liberecký Reichenberger Zeitung a ostravský Ostrauer Morgenzeitung  prohlášení. Umístili je tam, kde na první straně obyčejně začíná redakční sloupek nebo komentář. Prohlášení je reakcí na cenzurní zásahy vůči německým listům, sotva začaly komentovat události kolem bývalého císaře Karla a jeho pokusu usednout na uherský trůn. Prohlášení zní:

„S ohledem na poměry vládnoucí v nynější chvíli a na stávající cenzurní praktiky vidí se podepsané redakce nuceny, aby se na další zdržely jakéhokoli zaujímání stanovisek k politickým událostem.“  

Úderem středy 2. listopadu podepsané německé redakce sice dál o událostech informovaly, nicméně přetiskovaly pouze úřední stanoviska anebo přebíraly agenturní zpravodajství. Toho, co si o probíhajících dějích myslí sama redakce anebo její komentátoři a co občas oba dovedou trefně pojmenovat, byli čtenáři ušetřeni.

Habsburci zbaveni nároku na uherský trůn

Maďarská vláda pod tlakem Dohody a zmobilizovaných armád Malé dohody vypracovala a přinesla do parlamentu návrh zákona „o detronizaci Habsburků“. Skutečnost, že k tomu kroku byla přinucena a činí ho proti vlastní vůli, se promítla i do zdůvodnění zákona. Pátečnímu vydání Národních listů se vyplatilo z odůvodnění rozsáhle citovat. Nejspíš proto, aby redakce podtrhla „pokrytectví a licoměrnost“ Maďarů (Odůvodnění zákona o detronizaci).

Současně předkladatel návrhu zákona ministerský předseda Bethlen sdělil parlamentu, sotva návrh zákona přijme, jeho vláda podá demisi.

Ne Malá dohoda, ale Maďaři to byli, kteří zachránili mír ve střední Evropě, tvrdí Bethlen a doufá, „že konečně spadnou s očí Evropy šupiny“. Ptá se, co vede ten spolek států, který „spojuje 42 miliony poddaných proti státu, jenž čítá sedm a půl milionu duší“?  Nabízejí se jen dvě vysvětlení: Buď je ten spolek tak slabý, že tu šlo „o otevřené přiznání vnitřní slabosti“, anebo je „tento spolek se stanoviska defenzivy nepotřebný, ale pak má tendenci agresivní“.

Definitivní tečka za Habsburky

V pondělí 7. listopadu maďarský parlament ve třetím čtení přijal zákon o detronizaci Karla Habsburského a celé habsburské dynastie. Učinil tečku nad možným ozbrojeným konfliktem mezi Maďary a Malou dohodou. Habsburci jako vládnoucí dynastie přestali po pěti stech letech existovat. Dva dny na to, ve středu 9. listopadu všechny české noviny uveřejnily nařízení prezidenta republiky o demobilizaci.

Tak se Maďarsko se skřípajícími zuby podrobilo. Konečně vzalo vážně text trianonské smlouvy. Sousední země si oddechly. Válka byla zažehnána. Na jak dlouho?

autor: Ivan Štern
Spustit audio