„Byla to provokace vnitřního systému rádia,“ říká zvukař Hynek Nováček
Byl zvukovým mistrem, který se v rozhlase věnoval tradiční činohře. Jenže přešel do redakce zábavy, kde právě vznikal experiment. Hravé a mámivé Rádio Mama mu sedlo natolik, že se stal klíčovým tvůrcem jeho zvuku. „Když vybočíte ze zajetých kolejí, bývá to dobré,“ říká dnes zvukový producent Rádia Impuls.
Máme před sebou fotku, kterou jste našel z natáčení rozhlasové hry Narozeniny, kterou jste zvučil.
To byla groteska z roku 1991. Vyprávěla o manželské dvojici, která si nevšimla, že se jí ztratil syn. Myslím, že to tehdy bylo dost divoký. Omylem se tam nachomýtnul operní pěvec Ivo Žídek, ale autor hry Jarda Dušek ho okamžitě zapracoval do děje. Jak už to umí. Myslím, že tam to vlastně začalo, s Jardou jsme si kápli do noty, protože mi seděl jeho humor a on zase slyšel na mě. Nechal si poradit, co je v rozhlasový práci možný a co ne, on totiž předtím s rozhlasem zkušenosti skoro neměl. Vždycky se mě ptal, jestli můžeme jet dál (úsměv), jestli máme dost materiálu. Dělal totiž předtím film, takže nevěděl, že my prostě pásek přemažeme a jedeme znova.
Od činohry ke hře je celkem daleko, myslím ve smyslu mámácké sebeironie, satiry a recese. Odpovídala Mama vašemu vnitřnímu nastavení?
To určitě ano. Spolupracoval jsem s nimi rád, i když jsem věděl, že ne všichni kolegové s nimi byli ochotni pracovat, protože tam byly některé nestandartní postupy, řekl bych. (úsměv)
Dušan Všelicha (vlevo nahoře) jako dramaturg rozhlasové hry Narozeniny – vedle něho stojí natáčecí technička Zuzana Bartáčková, zvukař Hynek Nováček, autor hry Jaroslav Dušek,produkční Podlešáková a režisér Michal Pavlík; sedící zleva: Iveta Dušková, Nina Divíšková, Pavel Landovský, Marie Rosůlková a operní pěvec Ivo Žídek (který se ke hře náhodně nachomýtl); rok natáčení 1991 (foto Archiv ČRo);
Ocenění zvukového mistra Hynka Nováčka na Prix Bohemia Radio
1992
Umělecké dokumentární pásmo a feature – Za zvukovou realizaci dokumentu Praha-Roma – spolu s Dušanem Všelichou
1993
Zábavný pořad – Za zvukovou realizaci pořadu Držíte nám palce/Válka v éteru
Ať si je trochu představíme, jaké se vám vybaví rubriky?
Vybavuje se mi rubrika Jaké bylo počasí, kde se vysílalo skutečně počasí, akorát měsíc staré. Byla k němu úžasná znělka, dialog mezi Jirkou Macháčkem a Mášou Vrbovou: Pršelo − nepršelo. Pršelo − nepršelo. Pršelo − nepršelo. Nekecej, neměl jsem deštník. Pak zazněla morseovka t d t t td a nakonec oficiálním hlasem Jaké bylo počasí! Skvělý byl i pořad Hudební kotlík, který svým neopakovatelným hlasem moderoval Radomil Uhlíř. Mohli jsme tam slyšet The Beatles pozpátku a podobné věci.
Promýšleli jste rubriky a témata na společných poradách?
Ano, porady jsme mívali jednou až dvakrát týdně v krásné prosklené kanceláři v šestém patře. Byli jsme tam schovaný za větrem, nikdo na nás neviděl, což bylo príma. Taky se z ní dalo vylézt na střechu vedlejší budovy, což jsme často dělali. Na poradách padalo asi desetkrát víc nápadů, než kolik jich bylo možno zrealizovat. Lidi jako doktor Vinnetou (Macháček), Lucián Krutomluv (Lumír Tuček), Lemura Lepá (Lenka Vychodilová), Olaf Lávka (Olda Kužílek) nebo Marie Schön (Třešňáková)… prostě ze všech ty nápady tryskaly, takže se stěží daly zapisovat.
Nápady tryskaly a pořady vyvolávaly ovace i pobouření. Třeba některé díly mystifikačního Přepadení.
Pravda je, že když jeho moderátoři volali vybraným lidem, někteří se dostávali do infarktových situací. Jednou zavolal Lumír Tuček do hotelu Hilton, že když si objednali seskok parašutistů, tak ať teda otevřou střechu. „Za dvě minuty skáčeme,“ oznámil řediteli. Jenže ten strnul, že si nic neobjednal. Jenže Lumír improvizoval: už to přeci zaplatil mecenáš…. Teda pan ředitel opravdu nebyl infarktu dalek. (úsměv) Jinak ale myslím, že si stěžovali hlavně zaměstnanci rozhlasu, kterým ten typ humoru neseděl a pak někteří posluchači.
Řekl byste, že Rádio Mama bylo i protestem proti myšlení konzervativních rozhlasáků?
To je otázka hlavně na Dušana Všelichu. Myslím, že on to tak připravoval, že to byl jeho osobní protest proti zkostnatělosti rádia, kde pracoval. Lidi mu vytýkali i jeho osobní odlišnost, chodil třeba v pantoflích a vzpomínám, jak jsme jednou vysílali v pyžamu. „Co si to ten Všelicha zase vymyslel,“ šeptali si. Takže od něho to skutečně byla provokace vnitřního systému rádia a my jsme na to rádi přistoupili. Ale prvním a hlavním záměrem byla zábava, mamáci chtěli bavit sebe a posluchače.
Vyvinul jsem zvukový sprostoměr. (smích)
Se skupinou mamáků jste spolupracoval i v dalším Všelichově projektu Rádio Limonádový Joe. Navazoval na Mamu přímo?
Co se týče personálního obsazení, tak určitě, protože v ČRo zůstal snad jen technický redaktor Jan Němeček. Nevím ale, jestli nové rádio plně navazovalo tematicky, protože tam už nevznikaly větší mystifikační pořady. Z dnešního pohledu to byl formát hudební stanice, takže vlastně všechny příspěvky a rubriky se tam odehrávaly na půdorysu písničky okolo tří, čtyř minut. Navíc, moderátoři rozehrávali svoje zábavné vstupy, dialogy a scénky jen v ranním bloku od sedmi do deseti hodin. Pak už vlastně tekl proud hudby, dnes by se řeklo oldies, ve kterém šly jen upoutávky a sebepropagační spoty.
V čem Joe navazoval na Mamu obsahově?
Obě skupiny byly interaktivní, protože se snažily komunikovat s posluchači. Vzpomínám na rubriku Joa Chvilka pro sprosté slovo. To byla výzva posluchačům, aby zavolali a nebáli se říct do éteru sprosté slovo. A musím zmínit, že se nikdy nestalo, aby někdo použil vulgarismus, vždycky to bylo… vlastně velmi jemné. Někdo třeba přišel s tím, že nám musí vylíčit, že ten jeho šéf je teda fakt strašnej… A teď ho náš moderátor povzbuzoval: „Jen to řekněte, jen mu to nandejte!“ „To je takovej uličník!“ (smích)
To by mě zajímalo, jak sprostou znělku jste k téhle rubrice vytvořil.
Se znělkou jsem si hrál, v soutěžích přeci tahle zvuková interpunkce bývá. Vyvinul jsem tzv. sprostoměr, což bylo chrochtání prasat. Když moderátor uznal, že to byla malá sprosťárna, tak zachrochtalo prasátko, ale když to byla sprosťárna velká, zachrochtalo stádo prasat. (úsměv) Dotyčný byl označen za sprosťáka. Dělo se to samozřejmě v živém vysílání.
Jaroslav Dušek improvizuje v rozhlasovém studiu v rámci Kabaretu v éteru se svým divadlem Vizita, na bicí hraje Zdeněk Konopásek (foto: Tomáš Vodňanský)
Co všechno šlo naživo v Joeovi a co v Mamě?
Rádio Mama bylo půl napůl. V první fázi, asi rok nebo dva, jsme vysílali pořad Držíte nám palce v pátek pozdě večer. To jsme měli odpoledne přípravnou frekvenci, kdy se natočil jako úplná konzerva, anebo vznikl polotovar, který se dokončil naživo. Tyhle fragmenty jsem hodně dělal s Jardou Duškem, kdy jsme předtočili příběh způsobem, aby zůstal otevřený a Jarda na něj pak v živém vysílání reagoval, a dovedl ho jinam.
To pro něho mohl být dobrý improvizační trénink.
Jo, ještě mě napadla jedna zajímavost, která se děla výhradně v pořadu Držíte nám palce. Natočil jsem kus vysílání, za pět minut jsem ho Duškovi a ostatním pustil do sluchátek a pustil jsem ho i do éteru. Tam jsem pochopil, že Jarda improvizaci dokonale umí, dokázal si s tím hrát, dokázal záznamu vsouvat slovo a dodávat mu další významy. Já pak ještě používal různé efekty, zvuk jsem zvláštně halil a zkresloval. Ale vždycky to nabralo docela dobrej konec. (smích) No, myslim si, že s nikým jiným bych takový věci dělat nemohl, protože pro spoustu lidí je problém jenom to, aby sebe sama slyšeli ve sluchátkách.
Abychom udělali to srovnání… Jak vypadalo živé vysílání Limonádového Joea?
Dramaturg určil stavbu hodiny, kterou otevírala písnička, většinou z filmu, pak šla nějaká předtočená rubrika a následovaly samozřejmě reklamy – nezapomeňte, že Joe byla soukromá stanice. Takže hodina vysílání byl rozmanitý koláč, ale s pevnou stavbou. A ještě bych chtěl připomenout znělky, protože to byla důležitá součást, staly se poznávacím znakem stanice. Nápady vznikaly jak jinak než kolektivně, většinou šlo o slovní spojení na FM, které namlouval hlavně Robert Nebřenský. Já jsem je opatřil hudebním zvukovým obalem a pak testoval, jak fungují. Vytvořil jsem si časem systém: shromáždil jsem osazenstvo ve studiu, a pustil jim je. Když se hned zasmáli, použil jsem je, když ne, tak jsem je vyhodil. Je jasný, že v tomhle typu rádia to musí být – jak se říká – na první… Není čas na promejšlení, znělka buď zabere, nebo ne.
Zbaštili to i s chlupama.
Říkal jste, že Joe nepokračoval ve velkých mystifikačních pořadech Rádia Mama. Ale mystifikovat posluchače se vám dařilo i tam. Třeba, když jste odvysílali přímý přenos z poslanecké sněmovny při volbě prezidenta. Jak vznikal?
Jednoduše – postavili jsme televizi do prázdný kanceláře, která měla obrovský echo. Seděl u ní s mikrofonem jeden z moderátorů. Druhý pak seděl ve studiu a navzájem si předávali slovo. Ten druhý pseudoreportoval to, co první viděl v televizi. A bylo to tak věrohodný, že nám pak volali z ČTK, jak je možný, že máme v poslanecké sněmovně neakreditovaného zpravodaje. Zbaštili to i s chlupama. (úsměv)
Hynek Nováček v rozhlase
- vystudoval zvukovou tvorbu na FAMU
- v ČsRo pracoval nejdříve jako natáčecí technik v sekci vážné hudby
- v ČRo jako činoherní zvukový mistr, následně přešel do redakce zábavy
Jak vzpomínáte na Velmi jemný klub Limonádového Joa?
Tam mi utkvěla Hitparádu blbého Huga, kterou dělal Jirka Macháček s Fero Burdou. Pouštěli několik písniček najednou a vznikal z toho neposlouchatelnej guláš. Ale uváděli to takovým tím typickým přihlouplým výrazem jako skvělé nové hity.
V současnosti jste zvukový producent Rádia Impuls. Myslíte, že by na něm parta z Rádia Mama nebo Limonádového Joe uspěla?
To nedokážu úplně posoudit, asi bychom naše posluchače překvapili, ale zas na druhou stranu, když vybočíte ze zajetých kolejí, i třeba úspěšných, bývá to dobré.