Blonďák s oživlým plyšákem dělají „Žbuch“
Šestiletý Calvin je poděs. Spolužačce Susie popisuje nechutnosti během oběda, rodičům boří svojí hyperaktivitou šance na klidný víkend a odmítáním jít do postele terorizuje slečnu na hlídání. Pro účastníky je to sice očistec, ale nezaujatí pozorovatelé si užijí děsnou bžundu.
Stejně jako v každé jiné tvůrčí činnosti záleží i u komiksových stripů na fantazii samotných autorů, jak kreslené proužky uchopí a jestli s nimi pracují tvůrčím způsobem. V novinách se otiskují jak formálně prostá tři až čtyři okénka s postavičkami, jejichž krátké účinkování zakončuje více či méně úsměvná pointa, tak i důmyslně vystavěné komentáře k palčivým problémům dané doby. Garry Trudeau například prostřednictvím série Doonesbury otevřeně hlásal své liberální postoje k politickým a jiným záležitostem.
Bill Watterson své kreativní sklony vložil do patálií Calvina a Hobbese, s nimiž u nás nedávno vyšla pod názvem Vědecký pokrok dělá „Žbuch” šestá souborná kniha. Americký tvůrce si s šestiletým blonďákem Calvinem a jeho plyšovým tygrem Hobbesem hrál od roku 1985 10 let. Přestože inspiraci k jejich jménům našel u filozofů Jana Kalvína a Thomase Hobbese, jde o normálního školáka s normálním plyšákem a normálními problémy – koupele patří k zapovězeným činnostem, holky jsou dobré akorát k zasažení sněhovou koulí a vstávání do školy musí být dílem ďábla.
Jenže vtip je v tom, že klučina, jehož optikou většinu událostí sledujeme, má zdatné pozorovatelské schopnosti a bujnou fantazii. Hobbes je v jeho očích živá šelma, která reaguje na aktuální podněty, posmívá se mu, fyzicky s ním soupeří, případně ho včas ukonejší hřejivými slovy nebo huňatým břichem. Čtenář se vlastně nachází v Calvinově hlavě, kde se svižně přenáší pozornost z jedné věci na druhou a nápady bývají odkoukané z filmů, televizních zpráv nebo přečtených komiksů. Běžná realita se ohýbá a mění dle bláznivé dětské logiky. Když Calvina nebaví psát domácí úkoly, obleče si pláštěnku, čímž se promění v superhrdinu Megamana. Je sice odhodlán zachránit celou planetu, ale jeho mamka pro nadpozemské blbnutí nemá zrovna pochopení.
Bill Watterson krásně zachycuje dětské hry, během nichž se každá maličkost může stát rekvizitou v obrovském dobrodružství. V jeho práci s fantazijními světy je možné nalézt vliv děl jako Peanuts Charlese M. Schulze nebo Bloom County Berkeleyho Breatheda. Watterson ztvárňuje anatomicky přesné dinosaury, bizarní vesmírné světy nebo chapadlovité příšery. K tomu přidává hrátky s perspektivou nebo filmovými žánry, když skrz Calvina prezentuje další šílené nápady.
Jeho schopnosti podtrhuje i důmyslné řazení panelů, které nezůstává u stále totožného počtu okének. V knize Vědecký pokrok dělá „Žbuch” se nacházejí například stripy o pouhých dvou panelech, které mají tak silnou atmosféru, až skoro slza ukápne. Zaujme taktéž, jak Watterson některé vtipy komponuje do hloubky. V předním plánu si postavy povídají, zatímco za nimi se odehrává situace, na kterou reagují, případně Calvin s Hobbesem sviští na sáňkách zepředu dozadu, čímž pročítání získává mnohem větší dynamiku. Pohybovat se ve společnosti malého kluka a jeho plyšáka je zkrátka zážitek, který posiluje i (jako obvykle) vynikající překlad Richarda Podaného.
Dá se odhadnout, že si komiks užijí především odrostlejší, jelikož docení, jak trefně Watterson vměstnal dětství do komiksových čtverců a obdélníků. Dětem na nezávazném hraní přeci nemusí připadat nic zvláštního, když ho každý den sami provozují.
Calvin a Hobbes: Vědecký pokrok dělá „Žbuch!“, scénář a kresba Bill Watterson, překlad Richard Podaný, nakladatelství Crew, 2012, 128 s.