Besídka v rašeliništi

17. červen 2012

Vedli jsme zajímavý spor; vycházel z mé zkušenosti z posledního veřejného zasedání zastupitelstva našeho městečka, kterému jsem předsedal. Zdá se mi, že ještě jeden dva případy podobné doktoru R. a tento způsob zastupitelské demokracie u nás končí na ztrátu důvěry lidí ve veřejně volené orgány, totiž v jejich představitele. Síla zastupitelské moci nespočívá ani tolik v aritmetice počtu hlasů a různých skrutiniích, z nichž vznikne určitá politická reprezentace, nýbrž na pomyslné kvalitě mandátu, který jednotliví členové veřejnoprávních sborů od svých voličů obdrží. Jinak řečeno, jestliže lidé od svých demokraticky volených představitelů nic dobrého neočekávají, těžko může něco lepšího vzniknout. Síla veřejné správy je ve veřejnosti jejího konání, nikoli v moci, kterou si její představitelé uzurpují.

V tom duchu jsem se snažil předsedat zastupitelům a odpovídat také občanům, kteří na naše veřejné jednání přišli. My všichni starostové a starostky, kteří se považujeme za normální, máme z veřejného zasedání zastupitelstva stále sevřenější útroby, a ani nezáleží na tom, kdo kolikáté volební období táhne. Já si pomáhám překonat obavy ze zastupitelstva Grossmano-šimkovsky pracovním názvem Besídka v rašeliništi. Jako by se ten celkem stupidní název až teď dobral náležitého obsahu. Jednání se snažím vést v uvážlivém duchu – zodpovědně vše popravdě zodpovědět, včetně toho, že když člověk někdy prostě neví, tak to přizná. To, co někdo může považovat za projev neschopnost, já v této době předstíraných schopností považuji za projev důvěry, dokonce nezbytné důvěry a svou schopnost. Sílu zastupitelské moci lze nyní posilovat zejména přiznáním její bezmoci, tedy co nejpřesnějším vystižením toho zbytku veřejného prostoru, na nějž voliči mohou mít ještě nějaký vliv a který každá samospráva je schopna alespoň trochu obstojně spravovat. Že se ten prostor stále zmenšuje, dokládá kromě jiného právě případ bývalého hejtmana R.

Zástupce agentury, která na našem úřadě provádí personální a procesní audit, se mnou živě nesouhlasil. Vzdělaný mladší muž naopak tvrdil, že případ pana R. dosvědčuje, že náš demokratický systém konečně našel síly, aby se účinně bránil a každému dal tak na vědomí, že tyto schopnosti má. Protože ještě před časem by k takovému odhalení ani nedošlo – provalené stále četnější korupční kauzy jsou důsledkem poměrů zlepšujících se, nikoli opačně. „Myslíte,“ podivil jsem se, „ale lidé to vnímají jako zhoršování, nikoli opačně. Tedy že pochybných individuí nahoře stále přibývá – a už jsou to i ti, kteří se čistoty, spravedlnosti a čestnosti dovolávali především.“ „Aha, vy se nyní cítíte dotčen, že lidé podobně pochybným jako R. nyní mohou vidět i vás, protože gauneři už nejsou jenom ti, kteří kouří viržinko a na nohou nosí psí dečky. Po R. už to může být každý z nás a i ten nejčestnější politik se nyní musí smířit s tím, že pro většinu lidí je toliko neodhalený podvodník. Pak pro pragmatika moci vskutku nemusí být takový problém naplnit pokleslé veřejné mínění očekávanou pokleslou skutkovou podstatou. S tím se každý musí smířit, ale deprimovat by ho to nemuselo, patří to k pravdivějšímu obrazu o společnosti,“ pravil ten moudrý muž.

„Besídka v rašeliništi má se nésti v duchu vlídném a vstřícném,“ s úsměvem vysvětluji kolegům, kteří se poněkud diví, jak to vedu: „Ano, pak tam jsi ovšem jako na pranýři, což je starosty nedůstojno.“ „Já to tak ale necítím, na pranýři nejsem, a jestliže oni z mé ustarané štokrle dělají pranýř, je to jejich věc.“ „Máš je okřiknout z pozice moci a ne tři hodiny jim pořád něco trpělivě vysvětlovat až do úplného uondání všech.“ „Ano, ale když jsem několikrát někoho z pozice svého vyvýšeného štokrlete okřikl, cítil jsem pak, že mi ujely nervy a mrzelo mě to.“ „Máš to udělat z pozice moci politické, kterou máte jako koalice – prostě je přehlasujete a nebudete se s nimi bavit.“ Tedy nemáme se s nimi bavit? Nemám žádnou jistotu: tu moc sice vskutku máme, ale stojí „ta naše věc“ za to, abychom ji prosazovali jenom politicky, tj. přes odpor těch, kteří momentálně tu moc nemají? Nestojí za to v tom zužujícím se poli veřejného prostoru hledat tzv. širší shodu a tím to pole rozšiřovat? Není větší společenskou hodnotou dokázat ledasco, co budí odpor, politicky neodhlasovat, i když to v naší moci je? Jedině tím způsobem lze obnovovat sílu zastupitelské demokracie a posilovat veřejný prostor: Když se v určitých ohledech dokážeme vzdát zarputilosti politické moci, která stavěna toliko na součtu hlasů budí veřejný odpor. Jestliže cosi prorveme jedenácti ukázněnými hlasy z jednadvaceti – jaký je to výsledek a o čem to svědčí?

Pravda je, že po mém způsobu se toho v našem městečku vůbec nemusí mnoho podít a já můžu být hodnocen jako velmi slabý starosta. Nebo ovšem také naopak. Záleží na tom, je-li nyní opravdu podstatnější, aby se vyasfaltovala cesta, která ani nemusí být asfaltovaná, nebo aby lidé odcházeli z naší besídky v rašeliništi s pocitem společnosti alespoň poněkud pospolité, ohleduplné k občanům, i když pochopitelně z hlediska naší moci nám také může být úplně jedno, co si lidé myslí nebo co cítí, neboť momentálně máme moc aritmetické většiny. Ostatně stejně nejsem více než neodhalený podvodník, tak proč si tak trhat košili, že. I ten R. jak se přeci snažil, aby se originálně vymezil a za podvodníka ho nikdo neměl!

„Provozování komunální politiky“ po mém způsobu je vlastně experimentem; a jak si dodatečně uvědomuji, vůbec se nehodí, abych ho předkládal v této tak veskrze bojovně politicky laděné společnosti a době. To si člověk může troufnout až před půlnocí, protože – copak to je nějaká politika a co s tím lze vyhrát, když člověk není Mahátma Gándhí.

0:00
/
0:00
autor: Ondřej Vaculík
Spustit audio

Více z pořadu