Aktualizováno: Vlaši v zemích Koruny české

28. únor 2013

Po německy mluvících přistěhovalcích tvořili druhou nejsilnější komunitu v českých zemích. Vlaši k nám přicházeli od 16. století ze severních Itálie a švýcarských údolí za prací a obchodem, jejich společným jazykem byla italština. Na Malostranském náměstí v Praze a v přilehlých uličkách jich žilo tolik, že je dodnes připomíná Vlašská ulice a komplex budov Italského kulturního institutu.

O aktivitách, které založili v zemích Koruny české, uslyšíte v pořadu Českého rozhlasu 6 Historie věčně živá 22. září ve 21:10 hodin.

Pohoří Alp vytváří už od dob římského impéria klimatický i kulturní předěl, který se obyvatelstvo z jižní i severní části Evropy snažilo z různých pohnutek překonávat. K jedné z výrazných migračních vln ze severní Itálie do Prahy, Vídně, Krakova a dalších českých měst došlo v 16. století zejména v rudolfínské době. Sídelní město císaře Rudolfa II. potřebovalo ve svém stavebním a kulturním rozmachu um italských zedníků, kameníků a stavitelů. Velký zájem byl také ze strany šlechty i císařského dvora o luxusní látky, koření, šperky a nábytek. Obchodovalo se s ovocem, víny, olivovým olejem a dalšími potravinami, což se až do dnešních dnů prakticky nezměnilo.


Vlašské kaple

Do té doby „kacířské“ české země procházely obdobím protireformace, kdy za vlády Rudolfova děda Ferdinanda I. Habsburského došlo k obnovení pražského arcibiskupství. Zlatou císařskou bulou Ferdinanda I., vydanou 26. září 1562, formálně nastupuje do úřadu pražského arcibiskupa po 140 letech přerušení Antonín Brus z Mohelnice. Obnovení pražského arcibiskupství před čtyřmi sty padesáti lety posílilo rekatolizaci českých zemí, otázka konfese však po další staletí rozdělovala českou společnost i politiku.

Pokud se vrátíme k italské menšině žijící v 16. století v Praze, byli to většinou ortodoxní katolíci, zatímco pražské obyvatelstvo bylo z náboženského hlediska převážně utrakvistické, hlásící se k přijímání pod obojí způsobou. Konfese a neznalost českého jazyka, kterým hovořila početná měšťanská vrstva, vedly často k nechtěné izolaci některých členů italské komunity. Ta se sama začala organizovat a roku 1573 iniciovala vznik Italské kongregace Nanebevzetí Panny Marie podporované klementinskými jezuity, kteří začali sloužit mše také v italském jazyce a otevřeně počítali s podporou italské menšiny v Čechách.

K tomuto účelu měla mimo jiné sloužit také obnovená první Vlašská kaple v Karlově ulici v areálu Klementina, dokončená a vysvěcená v roce 1600. Její půdorys má tvar elipsy a v 16. století byla jedinou stavbou svého druhu ve střední Evropě. Druhá Vlašská kaple Panny Marie Nanebevzaté a svatého Karla Boromejského byla postavena v rámci špitálních budov o sedmnáct let později ve Vlašské ulici na Malé Straně.


Nejen konfese, také charita

Důvody pro vznik mariánské kongregace nebyly pouze konfesijní, ale také charitativní, jejím cílem bylo pomáhat potřebným a chudým. Organizovaní Vlaši v Praze se řídili heslem „Pro Deo et paupere“, „Bohu a chudým“ a tyto sociální služby zajišťovali zpočátku ve svých vlastních příbytcích. Například je doloženo, že v domě stavitele druhé Vlašské kaple Domenica de Bossi žilo až 60 osob. Po čase se situace stala neúnosnou, neboť potřebných stále přibývalo.

Spojením několika budov, včetně domu Domenica de Bossi vznikl pod Jánským vrškem na Malé Straně raně barokní komplex Vlašského špitálu. Ten byl dekretem Rudolfa II. osvobozen od daní a dávek, naopak mu byla umožněna koupě dalších nemovitostí a přijímání darů, jež se staly významným finančním zdrojem pro fungování špitálu sloužícího jako nemocnice, porodnice a sirotčince.

Špitál přijímal do péče nezaopatřené děti, a navazoval tak na středověkou tradici italských nalezinců. Praxe se týkala jak dětí manželských, tak nemanželských, novorozených i starších a bez rozdílu vyznání. Všem byla ponechána práva svobodného občana včetně nemanželských dětí. To bylo v době poddanství a neuznávání nemanželských dětí a jejich svobodného přístupu k různým profesím značně pokrokové, tato pravidla ovšem zvláštním výnosem zaručoval sám panovník. Podle dochovaného archivního inventáře měly všechny děti své lůžko včetně polštáře a prostěradla, v jídelně jedly kompletními příbory. Děti sirotčinec opouštěly ve věku 14 až 15 let, kdy dívky odcházely do služby a chlapci byli posláni do učení.

Každodenní život jistě neprobíhal v idylických podmínkách, ale v každém případě Vlašský špitál patřil ke konci 18. století k nejvíce obdarovávaným, a tudíž bohatým a funkčním institucím svého druhu v českých zemích. Jiné zdroje popisují, že když Josef II. prostory sirotčince navštívil, shledal podmínky pro život dětí nevyhovující a v rámci reforem péče o matku a dítě, nalezinec v to počítaje, vše přesunul do nové porodnice u sv. Apolináře v Praze a špitál zaniknul prodejem v roce 1792.

Italská kongregace obnovila svoji činnost v roce 1804 a 7. září otevřela chlapecký sirotčinec, který se roku 1830 vrátil zpátky do prostor bývalého Vlašského špitálu, kdy byla nemovitost opětovně zakoupena Kongregací. Jako učitel zde byl po několik desetiletí zaměstnán Václav Smita, a jak píše jeho příbuzná Alessandra Bonciolini, jeho sedm dětí vyrostlo společně se sirotky. Dospělí chovanci ústavu dali na počest svého pedagoga vyhotovit portrét, jehož originál je nyní v Institutu a kopii vlastní rodina.

Od roku 1923 v tomto komplexu budov sídlí Italský kulturní institut, který především rozvíjí jazykové a kulturní vztahy mezi oběma zeměmi. Podle jeho současného ředitele Paola Sabbatiniho by však Italové v Praze rádi navázali i na tradice svých renesančních předchůdců formou podpory různých sociálních projektů.

Článek byl publikován v Týdeníku Rozhlas č.38/2012.


autor: Michaela Krčmová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.