Adam Drda: Novoroční projev aneb Tatínek k rodině, laskavě i káravě

Letošní řeč Václava Klause tuhle pěknou tradici neporušila. Laskavý otec národa z výšin Hradu promluví k poddaným, přičemž důležitá je událost sama, nikoli její obsah, závažná nejsou slova projevu, nýbrž autorita mluvčího, hlavy rodiny. Skutečně, je to jako když tatínek spořádané středostavovské famílie ve filmu pro pamětníky mluví u slavnostního oběda ke svým blízkým.

Nejdřív se váženým a milým shromážděným slušně popřeje hodně zdaru a vyjádří se naděje, že letos to bude dobré. Pak tatínek řekne, že jsou s námi i dva noví lidé, služka Stázka a zeťák František (v Klausově versi dvě nové politické strany). Zatím nejsou tak docela „naši“, ještě si to musí zasloužit, ale „dejme jim příležitost, aby ukázali, co umějí“.

Maminka (rozuměj vláda) se trochu polepšila a poučila ze svých chyb. Zatímco v předchozích letech nehospodařila dobře, vloni se to změnilo a také letos se zřejmě nadějný trend udrží. Nutno ovšem výchovně připomenout máminy předchozí prohřešky: „Žili jsme na dluh a bez reserv,“ zvedá tatínek obočí. Maminka se červená, musí se ještě hodně snažit.

Pak se otec pustí do širšího výkladu společenských změn. „Svět se“, milé děti, „rychle proměňuje. Buď se k tomu přidáme, nebo si toho ještě chvíli nebudeme všímat, ale pak pocítíme důsledky.“ Uvědomme si, že „zvláště Evropa zaostává.“ Děti se začínají trochu nudit, tohle už znají, Andulka sebou šije, Pepíkovi tečou sliny při pohledu na chladnoucí pečenou kachničku na stole.

Otec mezitím členy rodiny nabádá, aby se chovali slušně. Buďme na sebe hodní, buďme solidární, vždyť jsme „převážně rozumní lidé“(káravý pohled do rohu, kde klopí hlavu dospívající Josef). A ty, teto Alžběto (v originále opozice), přistupuj k mamince vstřícně. Nesmíš jen planě kritizovat, ale tam, kde je to potřeba, podat pomocnou ruku.

Nakonec se tatínek dostane do varu, přichází pasáž nejdůležitější. Zní takto (citujeme jí celou): „Pokud nežijeme jen katastrofickými titulky médií, víme, že rok 2010 přinesl mnoho pěkného. Nepodléhejme hlasům těch, kteří si libují v pesimismu, v neustálé kritice všeho a všech, v nepřejícnosti a závisti, hlasům těch, kteří si rozhodnou a rozhořčenou kritikou a tepáním nešvarů budují své ničím jiným neopodstatněné postavení nadřazenosti a výjimečnosti, hlasům těch, kteří mají zvláštní radost z neúspěchu a nezdaru.

Po celé naší zemi se setkávám se spoustou normálních, pracovitých a kreativních lidí, a to mi dodává optimismus. Říká mi to, že většina našich spoluobčanů hlasům věčných kverulantů nenaslouchá a že se jimi ve svých životních postojích a aktivitách nenechává zviklat.“

A obecná ale pádná kritika projev uzavírá, o sobě tatínek sice vůbec nemluvil, ale to se přeci ani nečekalo, to by se jaksi nehodilo, snad jen Josefovi to připadá trochu divné, ale vždyť to je věčný kverulant a taky snad jednou dospěje…

Pokud jste řeč neslyšeli, najdete ji na webu. Jinak autor pochopitelně přiznává, že k těmto řádkům, tak jako i ke všem ostatním, ho vedla nepřejícnost, závist a snaha vybudovat si ničím neopodstatněné nadřazené postavení.

Autor je redaktor ČRo Rádia Česko, spoluautor dokumentárního cyklu Příběhy 20. století