21. srpen 1968 Václava Krejčího - v Oxfordu

V době vpádu okupačních vojsk na naše území jsem byl v Oxfordu na mezinárodní vědecké konferenci. Byl jsem ubytovaný v soukromí a ráno 21. srpna jsem si po probuzení ještě v posteli pustil tranzistorové rádio, abych si poslechl ranní zprávy BBC. Hlavní zpravodajskou relaci jsem ale zmeškal a první slova, která jsem zaslechl, zněla: "Přinášíme přehled britského tisku. Zpráva o vpádu sovětských vojsk do Československa přišla příliš pozdě na to, aby se dostala do ranního vydání britských deníků...."

Nedokážu věrně vylíčit šok, který mi toto hlášení způsobilo. Měl jsem pochopitelně starost o své blízké doma, ale převládající byl palčivý pocit, že má vlast, moje země je v nebezpečí a že já nejsem tam, kde je mé místo. Přitom jsem se nikdy nepokládal za vlastence a v předchozích letech při pobytu v cizině jsem se místo vlastenecké hrdosti spíše styděl za tehdejší politiku své země a za její představitele. Teprve v době srpnových událostí jsem si s překvapením uvědomil, jak pevně jsem celou svou bytostí spojen se zemí svých předků.

Cestou do zasedacího sálu jsem nemohl přehlédnout výzvu na vývěsní tabuli nadepsanou mým jménem. Byl jsem naléhavě žádán, abych se dostavil do sekretariátu konference. Tam mne pověřený pracovník informoval o vývoji situace u nás a ubezpečil mne, že pokud bych se za dané situace rozhodl, že se raději zatím nevrátím domů, poskytne mi výbor konference "s typickou britskou neutralitou" veškerou potřebnou pomoc. Byl jsem jediným účastníkem z Československa, a tak jsem byl o přestávkách jednání středem debatních kroužků a někteří kolegové ze svobodných zemí mi dokonce nabídli, že pokud bych chtěl požádat u nich o azyl, vyjednají mi nástup do práce u jejich zaměstnavatele. Já jsem ale byl pevně rozhodnut, že v cizině nezůstanu.

Vracel jsem se v jednom z prvních vlaků, který po okupaci přejel přes naše hranice. Původně v něm jelo hodně Čechů, ale během průjezdu Německem se mnozí rozhodli svůj návrat odložit. Když se pak poloprázdný vlak zvolna rozjížděl z poslední stanice na německém území, stáli v řadách po obou stranách trati prostí Němci a mávali nám na rozloučenou. Někteří přitom plakali. Byl jsem tím velmi překvapen. Měl jsem podobné pocity, jako když rakev s někým z mých přátel vjíždí do pece krematoria. Později jsem tyto své zážitky líčil jednomu kolegovi ze Stuttgartu, a ten mi s údivem řekl: "Ale my vás máme rádi, to jste nevěděl?"

Spolu se mnou cestoval i mladý Francouz, který nesnesl pomyšlení, že by nechal svou českou přítelkyni v okupovaném Československu. Jel si tedy pro ni, ale nestihl si vyřídit příslušné formality, a měl tedy obavy, že ho čeští pohraničníci do země nevpustí. Na poslední chvíli se rozhodl, že se před nimi ukryje ve vedlejším prázdném kupé pod sedadla. Vzápětí se ale vrátil se slovy: "Parbleu, ono je tam topení!" Ujistil jsem ho, že mu budu při jednání s našimi strážci hranic dělat tlumočníka a že jsem si jistý, že se nám podaří je přesvědčit.

Žádné jednání se ale nekonalo. Pohraničníci se o doklady prakticky nezajímali a pokládali za svůj hlavní úkol předat nám co nejvíce rad a informací. Ukázali nám i první ruský tank, který dorazil až do pohraničního pásma a chovali se ke všem cestujícím mimořádně přátelsky. Stejnou solidaritu projevoval tehdy prakticky celý národ, zjevných kolaborantů bylo méně než za okupace německé. Podobná atmosféra vládla také o dvacet let později při sametové revoluci a je mi upřímně líto, že se v obou případech brzy vytratila.