21. srpen 1968 paní Kadlubové

Den mých 18. narozenin. Chtěla jsem, aby to byl den něčím moc vyjímečný. A také byl. Můj milý byl na vojně. Rodiče na dovolené v Rusku. Babička ráno mi říká, to Ti byl takový kravál v noci, jako že něco těžkého se sune. Já jsem si říkala, bábi má nějaký divný sen. Holt je to stářím, špatně spí.

Rádo jdu do práce a nestačím se divit. Nezažila jsem válku, chválabohu, v Ostravě, když jsem viděla tanky, tak jsem dostala z té hrozné síly, která byla proti nám chodcům namířena, veliký strach. Honem jsem spěchala domů říct babičce, co jsem viděla. Bábi plakala a bála se, že bude válka, už zažila dvě.

Později, když mi docházela platnost občanského průkazu, musela jsem si ho prodloužit, nebo nahlásit na policii. Samozřéjmě, že jsem šla na policii v nejkrajnějším termínu a to byla vždy srpnová pohotovost policie v dalších létech. Jakmile jsem se objevila na policii, policisté nervózní co chci, říkám jim, mám prošlý občanský průkaz, se na mě dívali s podezřením, jestli mám pravdu. A to jsem nevěděla, že jsme tam chodili spolu s Jiřím Paroubkem, akorát každý v jiném městě. Já o dva roky dříve.