Kapitulace v Berlíně-Karlshorstu
Druhá světová válka v Evropě byla oficiálně ukončena dvěma bezpodmínečnými a úplnými kapitulacemi německých vojsk. První byla podepsána 7. května 1945 v hlavním štábu generála Eisenhowera v Remeši, druhá 9. května 1945 v Berlíně-Karlshorstu.
Zásadu úplné a bezpodmínečné kapitulace Německa poprvé vyslovil americký prezident Franklin Delano Roosevelt 24. ledna 1943 na briefingu s žurnalisty v Casablance. „Jsme s ministerským předsedou přesvědčeni, že světový mír může přijít jen po úplném zničení německé a japonské moci. Proto je možné cíl této války pojmenovat jednoduše – bezpodmínečná kapitulace Německa, Japonska a Itálie.“
Princip bezpodmínečné kapitulace se stal ústředním bodem spojenecké zahraniční politiky vůči nacistickému Německu a byl následně potvrzen při jednání Velké trojky na Teheránské i Jaltské konferenci.
Josif Stalin byl informací o podpisu německé kapitulace v Remeši silně rozladěn. Sice ji uznal, ale považoval celý akt pouze za předběžnou proceduru. Dne 7. května 1945 ve své pracovně v Kremlu sdělil svým spolupracovníkům. „Spojenci připravili jednostrannou dohodu s Dönitzovou vládou. Taková dohoda znamená nedobré spolky.“
Generalissimus požadoval, aby byla podepsána kapitulace před vrchním velením celé protihitlerovské koalice. Dále trval na tom, aby byla stvrzena v hlavním městě nepřítele, tedy v Berlíně. Za tímto účelem si vynutil na západních spojencích opakování kapitulačního aktu. Sovětské vrchní velení vybralo za místo podpisu úplné a bezpodmínečné německé kapitulace budovu ženijního učiliště v Berlíně-Karlshorstu, kde sídlil od 2. května 1945 vrchní stan maršála G. K. Žukova.
8. května 1945 dopoledne přistálo na berlínském letišti Tempelhof zvláštní letadlo s A. J. Vyšinským na palubě, který přivezl z Moskvy nezbytnou dokumentaci a instrukce od Josifa Stalina pro maršála Žukova. Kolem poledne přiletěly tři americké stroje se spojeneckou delegací, kterou uvítal jménem Rudé armády sovětský generál V. D. Sokolovskij. Po krátkých projevech odjela delegace z letiště přímo do Karlshorstu.
Spojenecká vojska zastupoval v Berlíně britský maršál letectva Arthur Tedder, velitel strategického letectva USA Carl Andrew Spaatz a velitel francouzské 1. armády Jean de Lattre de Tassigny. Přestože maršál Žukov pozval do Berlína generála Eisenhowera i maršála Montgomeryho, oba za sebe poslali pouze své zástupce, neboť byli přesvědčeni, že opakování celé kapitulace je zhola zbytečná záležitost.
Mezitím se do hlavního města sjížděli váleční korespondenti a novináři významných světových deníků, kteří chtěli zachytit slavnostní okamžik, který udělá symbolickou poslední tečku za druhou světovou válkou v Evropě. Konečně z Flensburgu dorazila pod ochranou britské armády také německá delegace pověřená velkoadmirálem Dönitzem podepsat kapitulační protokol.
Vlastní ceremoniál byl zahájen o půlnoci z 8. na 9. května 1945 krátkým projevem maršála Žukova, který následně pozval německou delegaci do sálu k finálnímu podpisu kapitulace. Listinu signoval za německá pozemní vojska maršál Wilhelm Keitel, kterému neustále vypadával monokl z oka a působil celkově silně nervózním dojmem. Za Luftwaffe připojil svůj podpis generálplukovník Hans-Jürgen Stumpff a za námořní síly admirál Hans-Georg von Friedeburg, který nemohl udržet slzy v očích. Následně dokument podepsali maršálové G. K. Žukov a Arthur Tedder a generál Jean de Lattre de Tassigny. 43 minut po půlnoci byla smlouva ratifikována.
Podpisovému aktu přihlíželi kromě novinářů také známí ruští spisovatelé. Za všechny zmiňme alespoň Konstantina Simonova či Jakova Makarenka. Kapitulační protokol byl vyhotoven v devíti exemplářích, přičemž jeden byl v časných ranních hodinách doručen k rukám Josifa Stalina do Moskvy.
Spojenecká generalita oslavila konec II. světové války v Evropě opulentním banketem, který se protáhl do šesté hodiny ranní. Z Moskvy byly letecky dopraveny vybrané ruské speciality, které pro účastníky recepce připravil šéfkuchař V. M. Pětrov. Na slavnostní tabuli se podával mimo jiné vynikající kaviár z jesetera, uralské pirohy, ryby a vše se pochopitelně zapíjelo tradiční ruskou vodkou.
Pod tíhou nekonečné řady vítězných přípitků začal nejeden generál zpívat a krátce nad ránem pobavil celou společnost maršál Žukov, když zatančil tradiční ruský kozáček. Celá podnapilá společnost se rozešla za ranního rozbřesku za ohlušující palby z automatických i ručních zbraní.
Zdroje:
Harry C. Butcher. Tři roky s Eisenhowerem 2. Praha, 2005.
Dwight David Eisenhower. Invaze do Evropy. Praha, 1994.
Vladimír Nálevka. Druhá světová válka. Praha, 2003.
Vladimír Nálevka. První týdny míru. Praha, 1985.
G. L. Rozanov. Tajné sejfy promluvily. Praha, 1985.
N. I. Šechovcov ed. Dějiny druhé světové války 1939–1945 ve dvanácti svazcích. Svazek 10, Dokončení porážky fašistického Německa. Praha, 1981.
Georgij Konstantinovič Žukov, Vzpomínky a úvahy 3. Praha, 2006.